Proč jedeme na moře

Jak to všechno začalo

Je to dost stará historie. Rodiče se na konci 70. let usadili v Dole u Libčic nad Vltavou, odkud se na vlak nedalo jinak než přívozem či vlastní lodí. Takže se mi tak nějak řeka a všechno okolo dostalo pod kůži. Nosným principem našeho dětství je i to, že nám toho rodiče hodně málo zakazovali. Jednu z těch zápovědí si ale pamatuju: nechtěli, abych se stal vojákem, policistou nebo námořníkem. Tak asi holt jen “nářečníkem”, podle Maxipsa Fíka.

Více o tom v písničce, kterou jsem napsal za Covidové epidemie inspirován Andrzejem Koryckim a jeho Blues o moim morzu. Já pochopitelně nemám “svoje moře”… ale svoji řeku asi ano.

Na začátku roku 2020 jsem se rozhodl, že si konečně začnu plnit svůj sen z dětství a postavím si vlastní loď. Malinkou, tak akorát na to, abych si mohl zaveslovat po Labi nebo dokonce napnout plachty někde na jezeře. Ale ta loď musí být ze dřeva, pochopitelně.

Už dlouho jsem pokukoval po kurzu Lodní tesař, který pořádá HKVS (Hlavní kapitanát vodních skautů) na Seči. O tom, jak jsem tam nejprve sbíral inspiraci a odvahu do práce s epoxidy a pak i začal stavět Vážku, napíšu někdy jindy a někde jinde. Především jsem ale na Seči poznal Honzu Fišera – Baterku. Hrál v nějaké odpolední pauze před kajutou na irské bouzouki (čti „buzuky“). Nádherný nástroj, s bohatým, zároveň hlubokým i zvonivým zvukem. A přiznal se k tomu, že je vlastní výroby. Vloni jsem už už uvažoval o tom, že bych si od něj pořídil buď takové bouzouki pro sebe, nebo mandolínu bráchovi ke kulatým narozeninám.

Už jsem to nestihl zrealizovat, David si nechal postavit mandolínu od Vojtěcha Pečeného z Kralup. Moc se povedla.

A pak najednou na podzim loňského roku volal Honza. Začal jsem s omluvou, že to teď asi na pořízení žádného nástroje nevypadá… ale on odpověděl, ať to nechám plavat, že má jiný nápad: pojedeme s muzikou na vodu. Půjčíme si plachetnici v Largs a vydáme se přes Irské moře směrem do Severního Irska. A uvidíme, třeba nás v nějaké přístavní krčmě nechají zahrát a zazpívat. Hned mě napadlo, že by něco takového mohl být ten pravý dárek ke čtyřicetinám (mým i bráškovým).

A tak už máme zabaleno. Mandolína pojede obalená dvěma spacáky a pořádně pojištěná. Muzikanti jsme tři, zbytek posádky zase zkušení jachtaři. Neznáme se ještě osobně, ale to půjde rychle :-). Tak nám držte palce, ať se teploty drží nad nulou a fouká nám tak akorát.

Než budeme hrát na veřejnosti, stihli jsme si dát generálku ve Skautském institutu v Kolíně. Moc pěkný večer, a bude to ještě lepší!

Jeden komentář u “Proč jedeme na moře”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *