První den na moři – z Largs do Tarbertu

Ráno jsme vstali poněkud nevyspalí, dieselové topení, které nám na účet podniku v lodi Danny před příjezdem zapnul, sice pěkně hřálo, avšak také celou noc klapalo (zřejmě čerpadýlko). Jdeme se osprchovat a protáhnout, ale hlavně prozkoumat okolí, které jsme za tmy při popůlnočním příchodu stěží tušili. Marina je krásná, tvrdí, že nejhezčí v celém Skotsku. Na záhonech kvetou narcisky.

Honza s Martinem čekají na Dannyho, aby přebrali loď (a zeptali se mimo jiné, kde se vypíná to nešťastné topení). Nakonec prý v pravé zadní (kapitánské) kajutě, kterou obývají děvčata. Zbytek posádky se s batohy vydává pěšky do Largs, něco přes dva kilometry na sever, na nákup. Po cestě míjíme spoustu pejskařů, vesele nás zdraví. Proménáda je parádní, lemovaná lavičkami, sem tam s přivázanými květinami a cedulkou na památku. Lepší než náhrobní kámen, řekl bych. Někde i ve dvou patrech. Žije (žilo) tu velké množství McDonaldů, alespoň podle těch věnování.

Našli jsme velký supermarket Morrisons, sortimentem srovnatelný s běžným  Tescem, jen maso tedy nesrovnatelně zajímavější a levnější. Děláme nákup pro 7 lidí na 7 dní, jsou toho tři nákupní vozíky. Každý den bude mít hlavní jídlo na starost jeden z nás. Na svůj plánovaný Irish Stew jsem sehnal krásné jehněčí i čerstvou rozmarýnu. Překvapilo nás velké balení 8 plechovek piva Guinness Draught (s dusíkovou patronou, která po otevření našlehá pěnu) za 8 liber. Také jsme chtěli na začátek plavby lahev skotské whisky (kouřový Laphroig z Islay 10y/o za 30 liber) a holky nějaké víno. U pokladen jsme byli upozorněni, že máme na jeden nákup moc vajec (48), kterých je momentálně v Británii nedostatek. Tak jsme dvě balení oddělili k soukromým nákupům alkoholu. David prošel v pohodě, ale u Aleny s vínem se paní pozastavila – ono je vlastně teprve 9:45 a tudíž jí víno prodat nemůže. Přišel manažer prodejny a poprosil Davida, ať vrátí pivo a whisky – že si může zajít vedle na kafe a po desáté se vrátit. Všichni jsou ohromně milí a slušní, tak co bychom si nedali kafe, že. Když se do toho dalo dost mléka a cukru, šlo to i pít.

Vzhledem k tomu, kolik toho neseme, hledáme autobusové přiblížení k marině, nechce se nám to šlapat pěšky. Jarda má v batohu mimo jiné asi 12 kg brambor. Nějaké informace jsme našli, ale zastávky jsou mizerně značená, a ani bystré Davidovo upozornění, že musíme hledat na druhé straně silnice nám nepomohlo, protože jízdní řády buď nedávají smysl, nebo nejsou. Tak jsme se zeptali milé starší paní, která jednak mluvila krásnou čistou angličtinou, jednak nás doprovodila zkratkou kolem nádraží až na Main Street, kde nás předala jiné stařence, taktéž čekající na stejný autobus. Ten sice přijel s více než 15 minutovým zpožděním, ale přijel a vyrazi správným směrem. Kromě mladé řidičky v něm jede ještě jeden chlapík v bundě s logem dopravce. Za cestu dáváme skoro 4 libry, ale ušetříme dost času a kluci píší, že loď už je přebraná a můžeme vyplout.

Ujímám se pro dnešek vedení lodního deníku. Zapisovat budeme pravidelně stav počasí, rychlost a směr lodi. Poloha se tradičně psát nemusí (měla by jít +- odvodit), ale zapisujeme si ji příležitostně bokem. Natankovali jsme do plna nádrže, ověřili, že palivoměr skutečně nefunguje, a vyrážíme. Nefouká, jedeme na motor. Pak se to na chvíli zlepšilo, ale strávili jsme 20 minut přesvědčováním špatně navinuté hlavní plachty, aby se ráčila vysunout ze stěžně, a když se nám to konečně povedlo, vítr zase ustal. Alespoň už ji máme pěkně načisto. Danny přesvědčil Honzu, že plout rovnou na jih k ostrovu Man nemá smysl, není tam ani po cestě moc co k vidění, takže nakonec zamíříme menší oklikou kolem Bute k Tarbertu – chceme stihnout, jestli bychom si po přistání ještě zahráli v nějaké místní hospodě.

Dává se pomalu do mrholení a deště, ale máme pořád dostatek černého čaje s mlékem (kapitán i s lžičkou medu) a všichni i pořádné oblečení. Polské holínky s vlněnou vložkou se osvědčují, mají je 4/7 posádky. Kdo je v kokpitu nebo na palubě, nesundává vestu.

Zahlédli jsme hlavičku tuleně, který plaval nedaleko lodi. Jinak je ke koukání hlavně pobřeží s osamělými domky. Míjíme Rothesay, zpívám ostatním od kormidla písničku o výletu do tohoto tradičního letoviska, pak vytahuju v dešti plechovou irskou píšťalku a jdu si na příť chvíli hrát do větru. Snažíme se v podvečer dovolat vysílačkou na kanálu 14 do Trabert Harbour (mariny), ale nikdo neodpovídá. Nejsme si jistí, že máme všechno v pořádku, ale po příjezdu objevujeme v kanceláři jen ceduli Closed. Parkuje tam ale dodávka, na níž je číslo na pevnou linku. Hned napoprvé se daří a milý ženský hlas říká, že můžeme nechat loď na kterémkoli volném prstu mola A, tedy na návětrné straně přístavu. A prozrazuje kód ke dveřím do sprch.

Kotvíme ne úplně rádi na návětrné straně mariny a vyrážíme se podívat do města. Dva chlapíci se psy nás navedli, že nejlépe by se nám mohlo hrát v Frigate Bar. V jiných hoospodách je zjevně plno a živo. Vcházíme dovnitř, kromě nás je uvnitř jen mladík o berlích a dva starší chlapi na odchodu. Po jednom Guinnessu se ptáme paní hostinské, jesli můžeme místo jukeboxu začít hrát. Odpovídá „Absolutely!“ a pak jde zavolat nějakým kamarádům.

Za chvíli je hospoda mnohem naplněnější, hrajeme bez přestávky a po chvíli se k nám přidává jeden ze starších sousedů se dvěma lžícemi. Odcházíme až po půlnoci, kromě jedné rundy placené Davidem a druhé Jardou už jsme další Guinnessy dostali od místních nebo na účet podniku. Celkem jich bylo asi 5, za ty čtyři hodiny jsme je lehce vypotili.