Vstali jsme ještě pod hvězdami. Klukům v přední kajutě vrzalo u hlavy pomocné lano, na kterém byl uvázán kotevní řetěz, jinak jsme se vyspali dobře i před neustálé pohupování. Mapa našeho pohybu v aplikaci kotevního alarmu je poněkud bláznivá, ale jsme pořád tam, kde jsme měli být. Dopřáváme si pořádnou snídani a vyrážíme směrem na západ vstříc Atlantiku, se vycházejícím sluncem v zádech. Vypadá to na krásný den, vítr fouká příjemně akorát. Po pravé ruce máme vysoké útesy mysu Mull of Kintyre. Neodolal jsem a došel si do kajuty pro plechovou píšťalku, na počest Paula McCartneyho – napsal o tomhle kousku země, kde měli se ženou Lindou od konce 60. let statek, krásnou písničku. David mi nejprve nevěřil, že to není lidovka.
Velmi brzy se stáčíme na severozápad a na obzoru už tušíme kontury ostrova Islay, které zatím splývají i s vedlejším ostrovem Jura. Ten má na sobě z této strany 3 vrcholky jak hřbet stegosaura. I na něm je palírna, kdysi jsem měl jejich whisky Superstition. Plachtíme na krásný zadní jihovýchodní vítr, vytahujeme obě plachty „na motýla“ – přední doleva a hlavní doprava.
Při zpětném pohledu na fotky se ukazuje, že širokoúhlé záběry z telefonů naprosto nedokážou zachytit, co člověk vlastním okem vidí. Všechno pobřeží splývá do úzkých linek nevýrazných barev a kontur, zbytku dominuje zvlněné moře a obloha posetá drobnými mraky. Je mi líto, že nemám s sebou knihu Čtení mraků.
Vzal jsem si s sebou nakonec dvě tlusté knihy, abych se pojistil proti chvílím nudy nebo trudnomyslnosti. Za celý týden na moři nenastalo ani jedno. Pohltila mě jednoduchost všeho bytí, zredukovaná na udržování rovnováhy, intenzivní vnímání větru a vody okolo, neustále proměňující se kontexty, vychutnávání horkého anglického čaje s mlékem, případné chystání společného jídla. Není problém pár půlhodin mlčet a jen se dívat. Libovolně a nepravidelně se střídáme u kormidla, pomáháme si s trimováním (upravováním nastevní) plachet. Učíme se držet loď ve správném kurzu, aby optimálně využívala dostupný vítr a plula při tom tam, kam potřebujeme.
Jak se blíží ostrov Islay (čti „ajla“, pravděpodobně z galského slova pro ostrov) – a trvá to několik hodin –, začínáme na hnědozeleném pobřeří rozeznávat bílé fleky. Jedná se o palírny umístěné na jeho jižním pobřeží, Lagavulin a Ardbeg. Třetí, Laphroaig, je schovaná za ostrůvkem. Marně se je snažím zachytit na fotce. Umístění na pobřeží bylo pro palírny užitečné zejména kvůli dopravě. Větší loď zakotvila na dohled, menšími čluny se přiblížil náklad k zátoce a jak se zdá, někdy přes mělčinu ještě tahali pramice koně, ponoření po plece. Naše loď má ponor kýlu asi 1,8 m a rozhodně bychom se nechtěli na tomhle pobřeží přibližovat příliš blízko ke skalám.
Místo toho míříme do příjemné, hluboké a závětrné maríny v Port Ellen. Zjistili jsme po telefonu, že oficiálně je ještě před sezónou, takže „kancelář“ se sprchami a toaletami funguje jen omezeně. Správce Iain není na místě, ale dveře jsou otevřené a tak využíváme sociální zařízení a maličko se procházíme. Městečko má asi 800 stálých obyvatel, dva nebo 3 kostely, působí poněkud prázdně a ospale. Později nám dochází, že to je opravdu sezónou a místní potvrzují, že přes léto je tu velmi rušno. Takhle náš Solway Adventurer kotví úplně sám (což je vždycky příjemné, protože si nemusíme dělat hlavu s manévrováním mezi cizími jachtami).
Je opravdu krásně, brzy odpoledne opět odrážíme a míříme okolo ostrova na jeho severozápadní pobřeží, kde by mělo být příjemné pozvolné kotviště skryté za ostrůvek Nava. Když přetneme zátoku, ve které jsou schované další palírny a vesničky (Bowmore, Bruichladdich), otevře se před námi Atlantský oceán. Fouká čerstvý vítr od jihovýchodu, dělají se poměrně velké vlny. Svítí slunce. Na místě je celkem solidní mobilní signál, volám domů i s videem a ukazuju Evě a dětem loď i okolí. Když se stočíme na sever, střídáme se u kormidla a stěží krotíme nadšené výkřiky. Blíží se pomalu západ slunce, jeho směrem už není nic – jen několik tisíc mil otevřeného oceánu a za ním břehy Severní Ameriky.
Po západu slunce se vítr stáčí na východní, bude napínat kotvu směrem od pobřeží, za námi bude několik mil pozvolného chráněného zálivu, takže bychom v případě nouze měli dost času zareagovat. Najednou se ozve z kabiny výstražné pískání, které neustává, po chvíli se vyvalí dým. Okamžitě stahujeme plachty a zapínáme motor, abychom byli schopni loď ovládat snadno a rychle. Příčinu jsme odhalili záhy: celý den bylo i na slunci celkem chladno, ale jak k večeru teplota víc klesla, zapnuli jsme v kajutě „bufíka“, nezávislé naftové topení. To mělo vypadlou hadici nasávání a na izolaci jeho výfuku při prudkých náklonech pravděpodobně nakapala nafta, která se začala pálit a ventilátor s uvolněným nasáváním vháněl dým do kajuty. Jarda všechno zručně opravil, po zbytek plavby už se problém neopakoval. Při kotvení v marínách jsme využívali elektrické přípojky a teplometu. (Naopak během plavby bez motoru neběží ani lodní lednička, aby byla kapacita baterie dostupná pro případné startování nebo provoz radaru a světel).
Večeříme a jdeme spát. Kotvu jsme spustili na 6 metrech. Zítra nás čeká obeplout ostrov zpátky na jih a možná se pustíme i dál směrem k Ballycastle na pobřeží Severního Irska. Podle předpovědí by měly být vhodné podmínky.