Ráno je zataženo. Kotva dobře držela. Alarm už jsme v noci vypnuli, křičel kvůli ztrátě signálu GPS. Vracíme se na Atlantik, fouká silný vítr od jihovýchodu a začíná drobně mrholit. Při stáčení směru na východ k průlivu Sound of Islay mezi Islay a Jurou nám gena (přední plachta, genoa jib, tzv. Janovská kosatka, přesahující dozadu za úroveň hlavního stěžně) delší dobu divoce vlála. Za chvíli Honza hlásí, že jsme ji trochu natrhli v zadím leaku (okraji). Za nedlouho stahujeme obě plachty na minimum a pak úplně. Gena se namotává na hliníkovou osu spojenou s předním stěhem (lanem, které drží stěžeň směrem dopředu) neboli na rolfok. Ten ovládáme lany z kokpitu. Hlavní plachta se navíjí na osu schovanou v profilu hlavního stěžně – buď přímo na stěžni, nebo opět převodem lany z kokpitu. Žel se nám zaseklo ovládací lano a na jeho uvolnění bude potřeba pořádný šroubovák s torxovou hlavou. Takže chodíme s klikou přímo ke stěžni, připoutaní za vestu pomocí „harnesu“ a dvou karabin k vodicím lanům na boku paluby.
Naše loď tedy neumožňuje plachty v původním slova smyslu „refovat“, neboli zkracovat zavazováním. Má to svoje nevýhody, ale zároveň je teoreticky odvladatelná vpodstatě v jednom člověku, pokud má dost síly. Ručně v takovém větru nejde utáhnout skoro nic a jsme vděční za zpřevodované ráčny („vinčny“) a dvě kliky. Navíc nezávodíme, plujeme jen pro radost z pohybu.
Je jasné, že původní plány dnes nezrealizujeme. K prvnímu majáku Ruvaal Lighthouse se proti silnému větru na motor propracováváme skoro hodinu. Od jihu jdou kanálem zvětšující se vlny, prší. Po pravé ruce na skalách se objevují další palírny: Bunnahabhain („bunahaven“), Ardnahoe a Caol Ila, „kaol íla“, galské jméno pro tento průliv. Stejně jako ostatní na ostrově mají na bílo natřené zdi a na nich verzálkami vyvedeno své jméno. Vyfotit to pořádně nelze. Navíc sundavat kvůli tomu promáčené rukavice se člověku dvakrát nechce, když už si jednou tu vodu v nich ohřál na přijatelnou teplou.
Jsme moc rádi za „oilskins“, teplé nepromokavé oblečení, které jsme si různě pořídili nebo zapůjčili od kolegů. Jarda má motorkářské, taky to funguje. Honza se navléká do speciálního overalu, který hřeje a snad i plave na vodě. Já jsem si vybavení vezl s sebou z Prahy zapůjčené od Martina Strachoty, na místě by se dalo také půjčit za cenu lahve dobré whisky. Pod tím mám vlněné tričko, bavlněné tričko, svetr. Na nohou dvoje kalhoty, vlněné ponožky v holínkách s plstěnou vložkou. Ponožky obyčejné – kdybych měl jako David dvoje vlněné, asi bych to nezvládl horkem. Límec ke krku jsem si nezapnul, tlačil by mě a stačí mi šála. Stejně občas člověk dostane do obličeje jak kastrůlkem slané vody, když příď narazí na vlnu. A to nás chrání ještě i stříška (bimini), přes kterou je ale o to hůř vidět.
Mám radost, že můžu nahlásit do lodního deníku moře neklidnější než 2 (zapisují se zhruba stupně Beaufortovy škály, původně popisující sílu větru podle chování hladiny – byla popsána ještě před vynálezem anemometru, který pak měří rychlost přímo). Protivítr dosahuje kolem 28, v nárazech kolem 35 uzlů, tj. námořních mil za hodinu. Takže už je to místy 5 až 6 podle Beauforta (větší vlny, pěnové vrcholy). Záznamy do lodního deníku srdnatě zapisuje Markéta, které byla nahoře na dešti a větru zima a zůstává v závětří spodní kajuty. To žel odnáší ošklivou mořskou nemocí, jedinou vážnou epizodou za celý týden. Říkává se v žertu, že ta mívá tři stádia: 1) Bojím se, že budu zvracet! 2) Bojím se, že umřu! 3) Bojím se, že neumřu!
Snažíme se manévrovat šikmo na vlny, aby se loď spíše klouzala než skákala. (Stejně jako je snazší jezdit na koloběžce na U-rampě než po schodech.) Když na jednu vlnu najedeme a další je blíž než délka lodi, udělá to docela ránu. Dole v kajutě prý to zní úplně děsně. Chvíli to trvá, než si člověk zvykne. Jenže se zjevně nic moc neděje, loď je stavěná na to, aby to přečkala bez úhony. A to ji prosím tvoří vlastně jen pár vrstev plátna a lepidlo! Ten jeden špatně odložený talířek, který se rozbil na podlaze, je celkem malá daň. Neméně je ale nakažlivý kapitánův klid. Kdyby nám jen tohle Honza ztělesňoval, bylo by to dost. Poradí, přiloží ruku k dílu, zhodnotí situaci – je fakt, že když dá pokyn, my ostatní umíme zareagovat většinou ihned a zpravidla správně a koordinovaně. Zas tak moc toho není. Moc se mi líbí, že nás nijak nehecuje, ale přitom dokáže nastavit laťku tak vysoko, abychom si to užili. A užíváme si to velice, alespoň my nahoře. Brácha si u kormidla výská, usrkávaje horký čaj s mlékem, velebí skotské počasí a odmítá utěrku na otření obličeje. Já jsem pak neodolal a začal si na plné pecky zpívat „Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká!“.
Na poslední úsek cesty od Ardmore zpět do Port Ellen bere do rukou kormidlo zase kapitán. Sem tam někdo z nás usíná, pořád ještě prší a fouká, ale co. Míjíme po pravoboku už dříve spatřené palírny Ardbeg, Lagavulin a Laphroaig. Na cestu do Irska není ani pomyšlení, ani bez plachet s motorem bychom to v takovémhle počasí za celý den nestihli. Takže se spíše zítra projdeme po Islay a třeba dojde i na ty palírny. Večer se každopádně těšíme na teplou sprchu, a možná i pivo v hospodě a nějakou tu muziku.
Přistáli jsme v nám dobře známé marině, pořád jsme sami. Potkáváme se s Iainem, který ji má na starosti, milý stařík. Zatím zamyká, v sezóně asi bude „kancelář“ s příslušenstvím přístupná i pomocí kódového zámku. Dvě piva v Ardview Inn nás nějak neuspokojila, u baru sedí dva chlapíci v mikinách se značkami různých palíren. Jinak je tam tak nějak pusto (zatímco vedle ve dvou restauracích je plno místních, že bychom si nesedli). Nakonec jsme zašli do místního hotelu na pořádnou porci prvních fish & chips. Na zdi tam vidí dvě staré mandoliny – slečna nevěděla proč, prý nějaká záležitost původního majitele – za barem na zdi mají impozantní výběr whisky. A místní pivo Finlaggan Ipa je moc fajn. V nóbl hotelovém baru ale hrát nechceme a jsme pěkně utahaní, takže jdeme na loď spát.