Středa 29.3.2023
Islay je oslov proslulý zejména jedním artiklem, který už jsem zmiňoval: skotskou sladovou whisky. A když celý den duje od jihu, moře se bouří a do toho prší, stěží si představit zajímavější místo ke kotvení. Na jediné křižovatce v Port Ellen jsou dva ukazatele: doleva na Bowmore (slavná palírna), doprava na Ardbeg (slavná palírna). Po cestě ještě další slavné palírny. Jinam to umí jen kapitán Honza. Má kromě polských holínek na loď i kožené pohory do nepohody a chce vylézt na kopec/horu nahoře nad městem. Pravděpodobně cestou necestou. Prošli jsme se po ránu, zašli do hotelu na kávu a na záchod („marine office“ otevírá mimo sezónu až v 10, věčná škoda) a pak si po snídani dáváme rozchod.

Je to zvláštní pocit, být najednou na dosah legendám. Jako kdybyste se ocitli před činžákem, kde si na zvoncích čtete, že tu bydlí Cockerovi, Claptonovi, Jaggerovi, Springsteenovi, Morrisonovi a Van Morissonovi. Omlouvám se milovníkům jiných potěšení než je single malt a starý rock. Tohle se těžko vysvětluje.

V šesti vyrážíme na východ po asfaltové stezce, která vede z Port Ellen přes Laphroaig a Lagavulin do Ardbegu, kde končí. Nakonec jsme se rozhodli nechat si kvůli počasí jachtařské bundy, po cestě zpět trochu litujeme, že ne i kalhoty. Jenže on ten déšť stejně rychle odchází jako přichází, takže možná je lepší být mokrý, než se pařit. Alespoň já to tak většinou mám. Cesta vede podél kamenné zídky, oddělující nás od silnice. Nad pastvinami se válí mlhy. Kromě oveček se na nich pasou i rackové a kavky. Každou chvíli narážíme na rozkvetlé narcisky, na jednom místě dokonce zasazené do poloviny soudku od whisky. Jinde mají zase ze starého sudu udělanou psí boudu. V našich krajích má takový starý soudek cenu několika set liber. No jo, ale ten má smysl vozit přes moře tak do nějakého stylového klubu. Mám doma jeden dubový od piva, ale nějak nevím co s ním – váží přes metrák a postrádá potřebnou romantiku.

Prošli jsme se kolem všech tří palíren až na konec stezky a letmo do nich nakoukli. Ardbeg si s Davidem pamatujeme od dob ochutnávky, kterou vedla v Jindřišské věží Davinia Small, ambasadorka značky Glenmorangie (další palírna koncernu Louis Vuitton Moët Hennessy). Zaznívaly tam věty jako „a nyní můžete vychutnat typickou vůni dehtového mýdla„. Ovšem neméně zajímavý byl příběh blonďaté Angličanky z Londýna, která se nakonec z obyčejné marketérky – prodávající Skotům jejich whisky – stala v Ardbegu členkou týmu master blendera (který „tvoří“ jednotlivé edice jednosladové whisky kombinacemi desítek různých sudů).

Návštěvnické centrum Ardbeg je ze všech tří rozhodně největší a nejhonosnější. Světlé, s vysokými stropy. Muž za pokladnou francouzsky telefonuje. Obchůdek nabízí lecjaké stylové suvenýry (a whisky, samozřejmě). Zažívám ale – a ne poprvé – zvláštní pocit sytosti. Nic z toho nepotřebuju. Tartanovou bekovku laděnou do zelené bych stejně asi neužil, šálu za několik tisíc také ne. A co se whisky týče, je v tom drobné čertovo kopýtko: od prodělání covidu před rokem a půl mi výrazně oslabil čich. Některé vůně a zápachy necítím téměř vůbec. Ale selektivně, proto jsem si toho dlouhou dobu nevšiml. Žel je požitek z whisky postaven právě na tom, že je to nápoj definovaný z velké části svojí vůní. Na první degustaci s Vaškem Routem před 20 lety jsme byli okouzleni tím, jak moc si člověk může užít sklenku JEŠTĚ NEŽ SE NAPIJE. To pro mne už teď často neplatí. A samotné pití alkoholu pro mne má kouzlo čím dál tím menší – nejsem-li zrovna ve skvělé náladě a prima společnosti zároveň, stačí mi i troška na spuštění deprese nebo pálení žáhy.

Začalo pořádně pršet. Je před polednem a slečna v návštěvnickém centru nám řekla, že nejdříve bychom mohli jít na prohlídku v půl čtvrté. Vzhledem k tomu, že v půl páté se zavírají sprchy a záchody v šest kilometrů vzdáleném Port Ellen, nedává smysl tu čekat. Místní restaurace ale vypadá útulně, takže jsme zasedli k obědu. Malé porce, ale jídlo skvělé – nadchl jsem se do chowderu (smetanové rybí polévky) s uzenou treskou. Ten se musím naučit vařit. A moc dobrý byl i „black puding“, obdoba našeho černého prejtu, ale ze skopového.

Po obědě jsme se s Davidem vydali zpět podél pobřeží zkusit štěstí v Lagavulinu. Po chvíli nás dohnal Martin, zbytek party vyrazil autobusem a stopem na druhou stranu ostrova podívat se do Bruichladdich („brúkladi“, palírny vlastněné koncernem Rémy Cointreau), kde se kromě whisky destiluje i výjimečný gin Botanist 22, tvořený krom jalovce z dvaadvaceti místních bylinek.

Lagavulinské návštěvnické centrum je mnohem útulnější než v Ardbegu, komorní, v odstínech hráškově zelené do šeda. Jsou tam milí lidé, se kterými se dobře povídá, muži i ženy. Necháváme si přiblížit správnou výslovnost galských jmen. Ochutnali jsme zdarma novou dvanáctiletou edici v sudové síle (téměř 60 % alkoholu), která „finišovala“ poslední 2 roky v panenských dubových sudech po 10 letech zrání v soudkách od amerického bourbonu. U ní mi vůně nechybí, na patře je nádherně plná (a závěr už si žel nevybavuju). Leč prohlídku mají mimo sezónu jen jednu dopoledne, takže jsme to zase prošvihli. Kdyby to bylo jen na mně, tady bych se asi zdržel nejraději.

Mezitím se ukazuje, že ač je na kraji Atlantiku telefonní signál 5G a datové připojení vhodné i pro videohovory, už za prvními pobřežními kopečky na souši je někdy úplně nemožné se mobilem spojit a je třeba popojít půl míle. Kapitán píše, že v mlze pravděpodobně dobyl kýženého vrcholu a vrací se na loď vařit zelňačku. Mně se nakonec podařilo dovolat do království ginů, kde mi potvrdili, že Markéta s Alenou a Jardou nejedou marně a určitě budou i později odpoledne moci přinejmenším něco ochutnat. I jim ta zpráva nakonec nějak došla, takže jsme se spokojeně ve třech – ač Martin whisky zatím moc nepije – vydali zkusit štěstí do poslední palírny po cestě, Laphroaig („lafroig“).

Tam bylo otevřeno, ale hned z kraje visely časy prohlídek a u nich u všech červená tabulka full. David se neostýchal zeptat slečny, „jestli by nás někam nevmáčkla“. Na což ona s úsměvem odvětila lakonickým „Ano, určitě!“. A bylo to. Místo vstupenek jsme dostali na krk miniaturní degustační skleničku a tři kolíčky. Za ty si pak na konci vyměníme ochutnávku. Byli jsme uvedeni do zadní části k baru, kde na nás čekala křesílka, čaj, mléko a káva podle libosti. A výhled z okna do zátoky – Laphroaig znamená galsky něco jako „to krásné údolí u té široké zátoky“, ale nevím, jak se to tam vejde. Každopádně palírnu vlastní americko-japonská firma, které patří také například Courvoisier.
Poznámka na okraj:
Na dvoře Laphroaig vlají americká a japonská vlajka. Zatím v zátoce Port Ellen visí vedle sebe skotská a ukrajinská a na několika místech v Edinburghu pouze ukrajinská. Žerď té britské, která byla na lodi, jsem omylem zlomil včera při zápase o rovnováhu na palubě oplachované vlnami. Českou, původem z obecního úřadu Jardovy obce, jsme měli přišpendlenou zavíracími špendlíky na zadním stěhu a přečkala tam dobře i ten největší nečas.

Prohlídka palírny začíná na sladových humnech. Jako jediná z palíren na Islay používá Laphroaig nejméně pětinu sladu vlastní výroby, zbytek dodává sladovna v Port Ellen. Týdně projde humny s ručním zpracováním několik desítek tun ječmene, dováženého z Anglie a skotské nížiny. Na dodávkách z černomořských přístavů zde nejsou závislí. Další zastávka je v místě bezmála pekelném, minimálně pro mou milou Evu. Je to zároveň místo klíčové pro charakter místní whisky: slad se zde totiž před finálním sušením (zastavením klíčení) nakuřuje studeným kouřem z rašeliny. Získá tím naprosto jedinečnou vůni, která doputuje až do finálního výrobku a zůstane s ním až do konce. Do dýmající pece jsem si pár lopat osobně přiložil a mám tím tedy pravděpodobně osobní zodpovědnost za to, že mi někdy v budoucnu nebude Eva po sklence whisky chtít dát pusu. Rašelina nesmí hořet, proto na stodole pro její skladování ani nejsou dveře – když na ni občas naprší, tím lépe. Ptal jsem se, jak je to s rašelinou a její zásobou. Prý skvěle: místní pomalu upouštějí od zvyku hřát si večer nohy u čadícího krbu a s chutí prodávají vlastní pozemky. A i kdyby ne, na těch firemních je rašeliny ještě asi na 500 let provozu.

Spilka už je místo méně romantické a dramatické, ovládací panel procesu vzdáleně připomíná malou elektrárnu, nebo alespoň kralupské nádraží. Je prosycená nasládlou vůní, která mi vždycky omamně evokuje starý včelín na Dole, jeho tajemství, klid a bezpečí – pravděpodobně proto, že se tam po desetiletí konzervovalo cosi z drobných zbytků medu, na kterých se živily kvasinky příbuzné těm pivovarským. Podobně to někdy vonívalo cestou do práce na Smíchově, když padla mlha. Jsem rád, že tohle cítím. Jak už jsem psal, do doby covidu býval můj svět vždycky plný pachů a vůní, poslední roky je ale jakoby čím dál čistší, neutrálnější. Snad díky tomu posílí alespoň rozlišovací schopnosti patra a jazyka.

Když je pivo (říká se tomu tak, a po právu) uvařené, přečerpává se do budovy s „pot stills“, tradičními měděnými destilačními kotli. Tam se ve dvou fázích, mezi kterými protéká tekutina kvůli kontrole prosklenou skříní, destilují takzvaná nízká a vysoká vína a nakonec pure spirit, finální destilát – ten už se jen mírně ředí a stáčí do sudů. U jednosladové (single malt) whisky se, pokud vím, většinou jedná o použité dubové soudky od amerického bourbonu. Ty už jsme viděli jen za mřížemi celního skladu. Kolik jich tam je, jak jsou velké, který je nejstarší a podobně, to nám slečna průvodkyně nechtěla nebo nemohla říci. Whisky se z destilátu legálně stává nejdříve po třech letech, ale ani pak se ještě nestáčí, nýbrž dotváří. Jednak mísením různých šarží a případným ředěním, jednak dozráváním neboli finišováním v jiných sudech, třeba od sherry nebo portského. Je to veliké umění, k němu už ale prohlídka nepokračuje.


Závěrečná ochutnávka je uvedena poznámkou, že edice Laphroaig Select je velmi jemná, téměř snídaňová. V lepších hotelech vám ji prý běžně dají k rannímu porridge. Což nás upomíná na to, že jsme si zatím ani jednou tuto skotskou pochoutku nedali, i když sladké snídaně rozhodně převažují. Vzhledem k tomu, že mě celý den bolí hlava, nechávám si vzorky nalít do miniaturních lahviček na později.

A jak je to tedy se mnou a whisky? Podařilo se nám s Davidem šťastnou náhodou splnit si sen o cestě „ad fontes“. Ostrov s velkým O, Islay, i moře okolo jsme zažili na vlastní kůži, prohodili pár slov s místními, kteří jsou živi z whisky a turistického ruchu, i když mají asi raději čas mimo sezónu. Život prý je zde prima, nenudíš se, protože je každý den jiné počasí – říkala slečna Eilen – a prodeje whisky rostou. Nedaleko se staví zbrusu nová palírna a ty stávající rozšiřují svoje sklady. Celý ostrov má pro mne podivnou, melancholickou atmosféru. Hadice s vodou na molu nefungují, budou se opravovat až před začátkem sezóny, to znamená asi pozítří. Možnost natankovat naftu v marině není, ale na konci vesnice je malá benzínka s jedním čerpadlem, kde nám snad půjčí kanystr a rudlík. Celých 200 litrů bych tedy takto doplňovat nechtěl. Starý Iain svědomitě otevírá sprchy až v deset a zavírá v půl šesté. Možná jsme se ho měli zeptat na kód k digitálnímu zámku…

A v podobné melancholii prožívám i ochutnávání nápojů, které pro mne vinou nemoci ztratily důležitou součást svého kouzla. Alkohol jako takový mi málokdy dodá sílu nebo radost, častěji mě uspí. Nanejvýš zesílí emoce, které v hloubce prožívám – a nejsou to vždycky ty pěkné. Mám-li doma už řadu let několik nedopitých lahví, proč si pořizovat další? Je mi nějak čím dál milejší dát si s přítelem hrnek dobrého čaje než doušek dokonalého destilátu. O pití bez společnosti nemluvě.

Tady ovšem společnost mám. Báječnou. Sešli jsme se všichni v Port Ellen před uzavřením marine office a těšíme se na večeři. Zelňačka na lodi je skvělá. Honza nevláčel východočeské zelí a klobásy těch tisíc mil zbytečně. Výprava z druhé strany ostrova se nakonec díky kombinaci stopu a autobusu také vydařila. Je nám dobře, máme chuť na pivo a muziku. Místní ale („ejl“, svrchně kvašené) je chutné a pitelné. Vytipovali jsme si penzion s barem, Charlotte Street No 1., kde nás paní domáci vřele přivítala. Nakonec nejvděčnější část publika našeho hraní tvoří skupina Němců a dva místní chlapíci asi našeho věku. Vypadají dojatě, ale pivo nám nikdo neobjednal. Když zpívám, nepotřebuju pít, takže nevadí – končím s čistou hlavou. V deset hodin zazněla od baru prosba, jestli bychom už kvůli hostům nahoře v penzionu mohli ztlumit. Tak jsem navrhl ukolébavku, zazpívali jsme si Padstow Farewell, a šli na loď vařit kotel irish stew. Jehněčího mám z Largs tři libry, luxusní, za tři stovky kilo. Všechny hrnce na lodi jsou na to malé, tak holt ubereme zeleniny. Suroviny krájíme a pak dusíme ještě nějaký čas po půlnoci. Bude to stát za to.
