čtvrtek, 30. března 2023
Těšíme se zase na moře, má být krásný den. Jelikož je brzy a „Marina Office“ není ještě otevřená, jdeme někteří – stejně jako včera – na kafe a na záchod do hotelu na rohu. Nejsou z nás úplně nadšení, ale korektně nás obslouží na baru. Nealkoholické nápoje za 2.25 £, a opravdu pěkné prostředí. Mátový čaj je ve velké konvičce, slečna se zářivě barevnými vlasy vypadá (a tváří se), že včera večer „pařila“ ještě víc než my. Kdo ví.
Iain se stavil na molu a zatroubil na nás, předáváme mu obálku se 60 librami (kategorie lodi > 12m). Povídáme mu o včerejším hraní v No 1. „Už tam ale nemají kuchyni, že?“ Svěřuje se nám, že mu vloni zemřela žena a že vařit pro jednoho ho už fakt nebaví. Nabízím mu porci nebo dvě našeho Irish Stew (irsky stobhach), ale se smíchem odmítá.
Jdeme se ještě podívat do místního Sparu, jestli by neměli spirálu na vyčištění odtoku z dřezu. Je to zajímavá místní samoobsluha, mix všeho možného, od rybářských háčků přes noviny, alkohol až po stojan dávkovačů s různými přísadami do granoly nebo müsli. Sehnal jsem jenom správnou čokoládu ve tvaru pomeranče domů a pohled majáku. Druhá skupina zaběhla ještě do Coopu pro chleba (dvanáctipalcový, celozrnný) a mléko. Je to tu všechno pěkně útulné a malé, nikam není daleko. Přesto jsme docela nabrali zpoždění, vyplouváme v 9.15 na jih, s cílem dostat se do Campbeltown na východním pobřeží poloostrova Kintyre.
Vítr fouká od jihovýchodu, ve 12.45 jsme dopluli k západnímu břehu Kintyre a pouštíme se do křižování proti větru. Jde to pomalu, ale užíváme si plachtění. Tohle je něco, co mě nepřestává fascinovat: loď jako je naše (běžná charterová jachta Bavaria 38) se šalupovým oplachtěním dokáže plout celkem svižně i na předoboční vítr, i méně než 28 úhlových stupňů od kolmého směru. To laicky znamená, že fouká skoro proti vám, a přesto vás samotný vítr táhnu kupředu. Nebo pro příklad: když fouká od jihovýchodu, mohou se klidně minout dvě lodě, jedna plující na jih a jedna na sever – obě pouze pod plachtami na tentýž vítr. Zkoušel jsem tu aerodynamiku studovat; asi se to dá pochopit, ale v základu mi stačí zůstat u fascinace. Netuším, jestli někdy dokážu postavit vlastní loď podobných schopností, ale byla by to krása.
Objevují se zajímavé masy vody: téměř kolmo na vítr se pohybují tabule o rozloze desítek metrů, vyšší než okolní vlny. Pravděpodobně jde o něco spojeného s přílivovými proudy, které jsou v North Channel dost silné. Vítr také občas doprovázejí poryvy, se kterými se musíme vyrovnávat. Zažil jsem okamžik, kdy se loď plachtící ostře proti větru úplně nesmyslně stočila a začala se pohybovat bez ohledu na kormidlo. Nic se nestalo, ale užil jsem si možnost předat kormidlo Honzovi.
Po chvíli si jím inspirován jdu lehnout za stěžeň na palubu. Připoutal jsem se popruhem k zábradlí, kdyby něco. A vypínám. Nevidím nic než mraky a plachty, jsem odpojený od moře i od světa, nechávám všechno plynout. Kdybych byl lépe oblečený a měl něco pod hlavu, asi bych dokázal takhle strávit i hodinu a víc. Ale i tak je to krásná chvíle, kdy je všechno v pořádku – nejen, že nic dělat nemusím, ale ani nemůžu. A tak nemám žádné vnitřní puzení, cokoli řešit nebo dohánět. Je nesmírně osvobozující být omezený tím, že hlavní silou, která všechno řídí, je vítr. Bál jsem se před odjezdem očekávatelné věci: NEUSTÁLÉMU PŘIZPŮSOBOVÁNÍ. Bude nás 7 na malém prostoru, pořád spolu. Jenže jednak dal Honza dohromady skvělou partu, jednak společně se všichni přizpůsobujeme něčemu, co nás mnohonásobně přesahuje.
Už není nové to, co se děje kolem mne. Zvykli jsme si na loď, na vítr, na neustálý pohyb. Umíme dávat pozor, přikládat ruku k dílu, odhadovat situaci. Nová je ale ta situace, ve které se pomalu ocitám tam někde uvnitř. Přestal jsem čas a pozornost „krájet na tenko“. To je asi zásadním rysem mých posledních let – jakkoli nedokážu dělat víc věcí najednou v jednom okamžiku, chci a někdy i musím zvládnout mnoho různých věcí často v jednom půldni.
Abych to mohl zvládat, začal jsem poměrně dopodrobna sledovat, jaké mám závazky, jaké mám plány, co kdy v jakou chvíli dělám, na čem pracuju, co je ještě přede mnou. Od hledání nové práce v roce 2019 si denně píšu celkem podrobný deník. Původně to byl především prostředek jak sám sobě dokázat, že využívám čas efektivně a směřuju k určitému cíli. Postupně se posunulo těžiště zápisků k tomu, abych věděl „kam zmizely všechny ty dny“. A nakonec jsem se na čas dostal do stavu, kdy jsem psal, abych alespoň symbolicky vyndal pocity a myšlenky z hlavy a nezbláznil se.
A tady na moři je všechno jinak. Nepíšu si deník, udělal jsem si pár poznámek, ale jinak nepotřebuju ani průběžný seznam úkolů, ani třídění priorit, ani reflexi každodenních zápasů, zážitků, poznámky z vyjednávání. Nadto se mi ani nechce vymýšlet nějaké příspěvky na sociální sítě, komunikovat. Nemám co sdílet, kromě toho obyčejného a prostého pocitu klidu. Co bych o tom komukoli sděloval? A snažit se zachytit nějakou záviděníhodnou fotku? K čemu to… Nejbanálnější, ale nejsilnější je asi vědomí, že tady nemám zodpovědnost za nikoho jiného než sebe. A stane se, že hodiny a hodiny ode mne nikdo nic nepotřebuje. Mohu být svou pozorností tam, kde jsem – nebo ji nechat toulat se ve snech – ale nikdo s ní necloumá, nežádá si o ni, nepřesunuje ji násilím.
Křižování proti větru může cestu pochopitelně několikanásobně prodloužit. Tajně doufáme, že když si nepomáháme motorem a budeme potichu, potkáme se s nějakými mořskými živočichy. Chtěli jsme alespoň jednou za týden ulovit rybu, ale pytlačka hozená přes palubu s kousky masa nezabírá. Delfíny už jsme nezahlédli, jen ve větší vzdálenosti hlavičku tuleně.
Poznámka na okraj:
Tuleň (earless seal, true seal, harbor seal, lat. phoca vitulina a další z čeledi phocidae) nemá uši a má srostlé zadní končetiny. Lachtan (eared seal, fur seal, rody z čeledi otariidae) má vnější uši, relativně dlouhé přední „ploutve“ a zadní končetiny rozdělené, lépe přizpůsobené pohybu (může „jít“ do kina jako v té písničce). Lachtani žijí v Tichém oceánu a na jihu Atlantiku a Indického oceánu, v „našich“ vodách ne.
Na skalnatých a bezlesých březích poloostrova Kintyre se občas objevují zajímavé geometrické tvary, tvořené zídkami – pravděpodobně pozůstatky pastvin nebo zahrad? Střídáme se u kormidla, po několika hodinách křižování už jsme si dostatečně „nadjeli“ a můžeme se po 6. hodině večer pustit kolem ostrova Sanda dál na východ. Zkouším asi ze vzdálenosti dvou mil, jestli dokážu udržet kurz a „vyhrotit“ loď proti větru tak, abych těsně zprava minul bóji. Nakonec se to nepovedlo asi o 10 metrů, ale nevadí. Kapitána nebaví refovat plachty, ale chvílemi je loď už tak v náklonu, že se učíme si od kormidla o to říkat spoluplavcům – koneckonců, nemusí to přece dělat kapitán. Všichni už to zvládáme celkem rutinně.
Baví mě debaty o lanech. Můj první kapitán Jirka Lněníček nás učil, že všechna lana mají být pořád smotaná a pověšená. Jednak, aby přes ně člověk neklopýtal, jednak, aby nebyla zašmodrchaná, až bude třeba s nimi pracovat. Fígl spočívá v tom je sbalit tak, že drží pohromadě a přitom je svazek zajištěn jednoduchou protaženou pojistkou, která okamžitě povolí. Mám velikou radost, že jsem si na to vzpomněl a můžu občas udělat pořádek. Ostatní neprotestují, ale samotným se jim do toho nechce. „Když takhle pěkně to umíš jenom ty.“
Pomalu se stmívá a my míříme na zadní vítr směrem ke Campbeltown. Máme štěstí, že naše loď má i nahoře u kormidla barevný plotter (GPS s mapou) a můžeme tedy celkem snadno navigovat bez spoléhání na majáky, náměry a mapu. Volám na telefon uvedený v almanachu, za chvíli zpátky přijde SMS s kódem k brance maríny a dveřím na záchod. Horká sprcha je po takovém dni báječná věc. K večeři si dáváme těstoviny s tuňákem a plechovku piva, na víc už není síla. Dneska žádné dobývání přízně po místních hospodách nebude a zítra si snad pořádně zahrajeme v Largs už společně s druhou partou.
