Pátek 31. Března 2023
Campbeltown je podle některých teoretiků samostatnou oblastí původu whisky (vedle Islay, Vysočiny, Nížiny a Speyside). Nepodařilo se nám na vlastní nos prověřit, v čem to vězí. Ale což, na tohle je času dost. Na jiné věci už ne.
Domluvili jsme si brzký odjezd, čeká nás minimálně 40 námořních mil nejkratší cestou. A to je skoro jasné, že to nejkratší nebude, protože chceme plachtit, jak jen to jde. Budíme se před sedmou a zjišťujeme, že pomalu dochází plyn a musíme uvařit vodu na elektřině – ještě že David v noci po neúspěšných pokusech Martina a Jardy o připojení elektrické přípojky obešel více sloupků a našel jednu živou přípojku. Elektřina je každopádně v ceně kotvení. V Campbeltown jsme spadli do kategorie 12 až 12.9 metrů, platíme tedy 25 liber. Peníze se vloží do nadepsané obálky a vhodí škvírou do sejfu, umístěného ve skříňce hned vedle sprch. Jaké pak s tím štráchy. Jsme spokojení, v Chorvatsku už v sezóně platí srovnatelně velké lodě i trojnásobek.
Po bohaté snídani (Jarda s chutí dojídá „studeného beránka“) si ještě jdeme odskočit a alespoň na pár minut se rozhlédnout. Městečko vypadá malebně, živě. Není ale čas na víc než pár fotek. V 8:00.00 přichází na palubu David a můžeme tedy odvázat loď do krásného slunného rána přesně podle plánu. Z přístavu vycouvává Markéta a pak nás veze dál i kolem malebného majáku na otevřené moře Firth of Clyde. Vítr fouká kolem 13 uzlů od severovýchodu, postupně se mění na severní, takže nás snáší dál na jih, než bychom si přáli, přesto ale až do 1 hodiny plachtíme na zadoboční vítr, s cestovní rychlostí přes 6 uzlů. Poprvé na delší dobu zkoušíme zapnout automatického kormidelníka a jde mu to překvapivě dobře, takže si postupně všichni členové posádky mohou odcházet zdřímnout.
Přiblížili jsme se k ostrovu Ailsa Craig, kterému přezdíváme „curlingový ostrov“. Je vidět odevšad z velké dálky, tyčí se přes 300 mnm, pod ním je maják a má opravdu krásný symetrický tvar. Mně mnohem více než curlingovou žehličku připomíná jisté ženské křivky. A to jsem byl na vodě jenom týden!
Obdivujeme let a potápění velkých mořských ptáků, terejů. Není jich moc, ale i tak se chovají obdivuhodně ladně v tom větru, který nám dává docela zabrat.
Obědváme ohřívané špagety s párky, kečupem a chedarem a shodujeme se na tom, že svým načasováním je to jedno z nejlepších jídel, které jsme kdy měli. Máme ohromnou výhodu v tom, že Alča je po celou dobu schopná fungovat v podpalubí suverénně nejlépe, úplně bez nevolností.
K pobřeží jsme se přiblížili kousek od Turnberry Point a už je jasné, že křižovat jen pod plachtami proti severáku dosahujícímu chvílemi přes 20 uzlů by znamenalo, že do tmy do Largs nedojedeme. Takže přišel zase čas na nahození motoru. Potřebujeme leccos vyřešit, než budeme loď předávat druhé partě. Genna je mírně praská v zadním leaku (lemu) a musíme domluvit její opravu nebo výměnu. Druhá parta převezme hned v sobotu loď zamíří víc na sever, možná i na vnější Hebridy.
Konečně je čas doplnit lodní deník o chybějící součty. Nevedli jsme ho úplně pořádně, ale celkově to byla fajn zkušenost. Konečně jsem si také sedl k psaní vlastního deníku z cesty. Dokážu při tom sedět v kajutě u navigačního stolku a psát na klávesnici. Jenom palci do telefonu bych to nezvládl, píšu rozhodně rychleji, než mi přicházejí slova na jazyk, a zapomínal bych, co chci napsat. A ručně by to také bylo nesnadné (a obtížně sdílitelné). Tak jsem rád, že jsem si zbytečně nebral kvůli tomu počítač nebo tablet, jednoduchá bluetooth klávesnice stačí.
Míjíme veliké hranaté stavby. Po WhatsAppu ověřuju s Karlem (inspektorem jaderné bezpečnosti), že jde skutečně o dvě odstavené jaderné elektrárny Hunterston a jejich strašidelnou, rezavou, ocelovou infrastrukturu s velikými nárazníky vybíhající daleko do moře. Loděnice v Largs už je na dohled.
Poslední dva dny už vládnou kokpitu historky a vtipy, některé značně košilaté. Jeden lepší než druhý, zejména ten s řapíkatým celerem a kulečníkovým stolem. Zkusili jsme se vyfotit, abychom se všichni vešli do záběru, ale jde to hrozně špatně i se širokoúhlým objektivem na Davidově telefonu. Zjistili jsme, že GoPro má větší rozlišení než iPhone 13, ale pořád máme spoustu fotek, nad kterými zjevně budeme vyprávět „a tady takhle není úplně dobře vidět, jak…“ – příště s sebou prostě vezmu navíc zrcadlovku s teleobjektivem. A celkové záběry posádky si pořídíme se stativem někde v maríně.
Jenže… kdy bude zase nějaké příště? Od posledního plachtění uplynulo 13 let, od posledního mého velkého výletu 7 let. A neměli by zase vyrazit jiní? Kam pošlu Evu? Neměl bych šetřit na podporu větších dětí na Erasmu? Mám přesvědčovat ženu, že už děti (ač slabí plavci) s vestou klidně mohou na moře? Nebo bych si měl najít práci, která mi dostatečně saturuje potřebu „vídat nové věci“, abych nemusel sám jezdit takhle daleko? Nebo prostě mám máknout na Vážce a začít si hrát s vlastními plachtami na rybnících v širém Polabí? Jak má být rozložena spravedlivá míra dobrodružství v rodině, když to všechno platí jedna práce jednoho člověka?
Kompletoval a publikoval jsem tyhle poznámky během celého jara po návratu z dovolené, která byla jen o pár dní delší než týden. Mezitím už si někteří stačili myslet, že jsem na to moře odjel snad na měsíc. A stihl jsem už si i poslechnout, že mám teď asi na pár let nabité baterky, no ne? Je mi z toho hořko, ale raději to nechávám bez komentáře. A jdu hledat, jaké písničky o moři se zpívají v Asturii. To je taky totiž původně keltská země!
