Campbeltown je podle některých teoretiků samostatnou oblastí původu whisky (vedle Islay, Vysočiny, Nížiny a Speyside). Nepodařilo se nám na vlastní nos prověřit, v čem to vězí. Ale což, na tohle je času dost. Na jiné věci už ne.
Domluvili jsme si brzký odjezd, čeká nás minimálně 40 námořních mil nejkratší cestou. A to je skoro jasné, že to nejkratší nebude, protože chceme plachtit, jak jen to jde. Budíme se před sedmou a zjišťujeme, že pomalu dochází plyn a musíme uvařit vodu na elektřině – ještě že David v noci po neúspěšných pokusech Martina a Jardy o připojení elektrické přípojky obešel více sloupků a našel jednu živou přípojku. Elektřina je každopádně v ceně kotvení. V Campbeltown jsme spadli do kategorie 12 až 12.9 metrů, platíme tedy 25 liber. Peníze se vloží do nadepsané obálky a vhodí škvírou do sejfu, umístěného ve skříňce hned vedle sprch. Jaké pak s tím štráchy. Jsme spokojení, v Chorvatsku už v sezóně platí srovnatelně velké lodě i trojnásobek.
Campbelltown
Po bohaté snídani (Jarda s chutí dojídá „studeného beránka“) si ještě jdeme odskočit a alespoň na pár minut se rozhlédnout. Městečko vypadá malebně, živě. Není ale čas na víc než pár fotek. V 8:00.00 přichází na palubu David a můžeme tedy odvázat loď do krásného slunného rána přesně podle plánu. Z přístavu vycouvává Markéta a pak nás veze dál i kolem malebného majáku na otevřené moře Firth of Clyde. Vítr fouká kolem 13 uzlů od severovýchodu, postupně se mění na severní, takže nás snáší dál na jih, než bychom si přáli, přesto ale až do 1 hodiny plachtíme na zadoboční vítr, s cestovní rychlostí přes 6 uzlů. Poprvé na delší dobu zkoušíme zapnout automatického kormidelníka a jde mu to překvapivě dobře, takže si postupně všichni členové posádky mohou odcházet zdřímnout.
Přiblížili jsme se k ostrovu Ailsa Craig, kterému přezdíváme „curlingový ostrov“. Je vidět odevšad z velké dálky, tyčí se přes 300 mnm, pod ním je maják a má opravdu krásný symetrický tvar. Mně mnohem více než curlingovou žehličku připomíná jisté ženské křivky. A to jsem byl na vodě jenom týden!
Obdivujeme let a potápění velkých mořských ptáků, terejů. Není jich moc, ale i tak se chovají obdivuhodně ladně v tom větru, který nám dává docela zabrat.
Obědváme ohřívané špagety s párky, kečupem a chedarem a shodujeme se na tom, že svým načasováním je to jedno z nejlepších jídel, které jsme kdy měli. Máme ohromnou výhodu v tom, že Alča je po celou dobu schopná fungovat v podpalubí suverénně nejlépe, úplně bez nevolností.
K pobřeží jsme se přiblížili kousek od Turnberry Point a už je jasné, že křižovat jen pod plachtami proti severáku dosahujícímu chvílemi přes 20 uzlů by znamenalo, že do tmy do Largs nedojedeme. Takže přišel zase čas na nahození motoru. Potřebujeme leccos vyřešit, než budeme loď předávat druhé partě. Genna je mírně praská v zadním leaku (lemu) a musíme domluvit její opravu nebo výměnu. Druhá parta převezme hned v sobotu loď zamíří víc na sever, možná i na vnější Hebridy.
Konečně je čas doplnit lodní deník o chybějící součty. Nevedli jsme ho úplně pořádně, ale celkově to byla fajn zkušenost. Konečně jsem si také sedl k psaní vlastního deníku z cesty. Dokážu při tom sedět v kajutě u navigačního stolku a psát na klávesnici. Jenom palci do telefonu bych to nezvládl, píšu rozhodně rychleji, než mi přicházejí slova na jazyk, a zapomínal bych, co chci napsat. A ručně by to také bylo nesnadné (a obtížně sdílitelné). Tak jsem rád, že jsem si zbytečně nebral kvůli tomu počítač nebo tablet, jednoduchá bluetooth klávesnice stačí.
Míjíme veliké hranaté stavby. Po WhatsAppu ověřuju s Karlem (inspektorem jaderné bezpečnosti), že jde skutečně o dvě odstavené jaderné elektrárny Hunterston a jejich strašidelnou, rezavou, ocelovou infrastrukturu s velikými nárazníky vybíhající daleko do moře. Loděnice v Largs už je na dohled.
Poslední dva dny už vládnou kokpitu historky a vtipy, některé značně košilaté. Jeden lepší než druhý, zejména ten s řapíkatým celerem a kulečníkovým stolem. Zkusili jsme se vyfotit, abychom se všichni vešli do záběru, ale jde to hrozně špatně i se širokoúhlým objektivem na Davidově telefonu. Zjistili jsme, že GoPro má větší rozlišení než iPhone 13, ale pořád máme spoustu fotek, nad kterými zjevně budeme vyprávět „a tady takhle není úplně dobře vidět, jak…“ – příště s sebou prostě vezmu navíc zrcadlovku s teleobjektivem. A celkové záběry posádky si pořídíme se stativem někde v maríně.
Jenže… kdy bude zase nějaké příště? Od posledního plachtění uplynulo 13 let, od posledního mého velkého výletu 7 let. A neměli by zase vyrazit jiní? Kam pošlu Evu? Neměl bych šetřit na podporu větších dětí na Erasmu? Mám přesvědčovat ženu, že už děti (ač slabí plavci) s vestou klidně mohou na moře? Nebo bych si měl najít práci, která mi dostatečně saturuje potřebu „vídat nové věci“, abych nemusel sám jezdit takhle daleko? Nebo prostě mám máknout na Vážce a začít si hrát s vlastními plachtami na rybnících v širém Polabí? Jak má být rozložena spravedlivá míra dobrodružství v rodině, když to všechno platí jedna práce jednoho člověka?
Kompletoval a publikoval jsem tyhle poznámky během celého jara po návratu z dovolené, která byla jen o pár dní delší než týden. Mezitím už si někteří stačili myslet, že jsem na to moře odjel snad na měsíc. A stihl jsem už si i poslechnout, že mám teď asi na pár let nabité baterky, no ne? Je mi z toho hořko, ale raději to nechávám bez komentáře. A jdu hledat, jaké písničky o moři se zpívají v Asturii. To je taky totiž původně keltská země!
Těšíme se zase na moře, má být krásný den. Jelikož je brzy a „Marina Office“ není ještě otevřená, jdeme někteří – stejně jako včera – na kafe a na záchod do hotelu na rohu. Nejsou z nás úplně nadšení, ale korektně nás obslouží na baru. Nealkoholické nápoje za 2.25 £, a opravdu pěkné prostředí. Mátový čaj je ve velké konvičce, slečna se zářivě barevnými vlasy vypadá (a tváří se), že včera večer „pařila“ ještě víc než my. Kdo ví.
Iain se stavil na molu a zatroubil na nás, předáváme mu obálku se 60 librami (kategorie lodi > 12m). Povídáme mu o včerejším hraní v No 1. „Už tam ale nemají kuchyni, že?“ Svěřuje se nám, že mu vloni zemřela žena a že vařit pro jednoho ho už fakt nebaví. Nabízím mu porci nebo dvě našeho Irish Stew (irsky stobhach), ale se smíchem odmítá.
Jdeme se ještě podívat do místního Sparu, jestli by neměli spirálu na vyčištění odtoku z dřezu. Je to zajímavá místní samoobsluha, mix všeho možného, od rybářských háčků přes noviny, alkohol až po stojan dávkovačů s různými přísadami do granoly nebo müsli. Sehnal jsem jenom správnou čokoládu ve tvaru pomeranče domů a pohled majáku. Druhá skupina zaběhla ještě do Coopu pro chleba (dvanáctipalcový, celozrnný) a mléko. Je to tu všechno pěkně útulné a malé, nikam není daleko. Přesto jsme docela nabrali zpoždění, vyplouváme v 9.15 na jih, s cílem dostat se do Campbeltown na východním pobřeží poloostrova Kintyre.
Vítr fouká od jihovýchodu, ve 12.45 jsme dopluli k západnímu břehu Kintyre a pouštíme se do křižování proti větru. Jde to pomalu, ale užíváme si plachtění. Tohle je něco, co mě nepřestává fascinovat: loď jako je naše (běžná charterová jachta Bavaria 38) se šalupovým oplachtěním dokáže plout celkem svižně i na předoboční vítr, i méně než 28 úhlových stupňů od kolmého směru. To laicky znamená, že fouká skoro proti vám, a přesto vás samotný vítr táhnu kupředu. Nebo pro příklad: když fouká od jihovýchodu, mohou se klidně minout dvě lodě, jedna plující na jih a jedna na sever – obě pouze pod plachtami na tentýž vítr. Zkoušel jsem tu aerodynamiku studovat; asi se to dá pochopit, ale v základu mi stačí zůstat u fascinace. Netuším, jestli někdy dokážu postavit vlastní loď podobných schopností, ale byla by to krása.
Objevují se zajímavé masy vody: téměř kolmo na vítr se pohybují tabule o rozloze desítek metrů, vyšší než okolní vlny. Pravděpodobně jde o něco spojeného s přílivovými proudy, které jsou v North Channel dost silné. Vítr také občas doprovázejí poryvy, se kterými se musíme vyrovnávat. Zažil jsem okamžik, kdy se loď plachtící ostře proti větru úplně nesmyslně stočila a začala se pohybovat bez ohledu na kormidlo. Nic se nestalo, ale užil jsem si možnost předat kormidlo Honzovi.
Po chvíli si jím inspirován jdu lehnout za stěžeň na palubu. Připoutal jsem se popruhem k zábradlí, kdyby něco. A vypínám. Nevidím nic než mraky a plachty, jsem odpojený od moře i od světa, nechávám všechno plynout. Kdybych byl lépe oblečený a měl něco pod hlavu, asi bych dokázal takhle strávit i hodinu a víc. Ale i tak je to krásná chvíle, kdy je všechno v pořádku – nejen, že nic dělat nemusím, ale ani nemůžu. A tak nemám žádné vnitřní puzení, cokoli řešit nebo dohánět. Je nesmírně osvobozující být omezený tím, že hlavní silou, která všechno řídí, je vítr. Bál jsem se před odjezdem očekávatelné věci: NEUSTÁLÉMU PŘIZPŮSOBOVÁNÍ. Bude nás 7 na malém prostoru, pořád spolu. Jenže jednak dal Honza dohromady skvělou partu, jednak společně se všichni přizpůsobujeme něčemu, co nás mnohonásobně přesahuje.
Už není nové to, co se děje kolem mne. Zvykli jsme si na loď, na vítr, na neustálý pohyb. Umíme dávat pozor, přikládat ruku k dílu, odhadovat situaci. Nová je ale ta situace, ve které se pomalu ocitám tam někde uvnitř. Přestal jsem čas a pozornost „krájet na tenko“. To je asi zásadním rysem mých posledních let – jakkoli nedokážu dělat víc věcí najednou v jednom okamžiku, chci a někdy i musím zvládnout mnoho různých věcí často v jednom půldni.
Abych to mohl zvládat, začal jsem poměrně dopodrobna sledovat, jaké mám závazky, jaké mám plány, co kdy v jakou chvíli dělám, na čem pracuju, co je ještě přede mnou. Od hledání nové práce v roce 2019 si denně píšu celkem podrobný deník. Původně to byl především prostředek jak sám sobě dokázat, že využívám čas efektivně a směřuju k určitému cíli. Postupně se posunulo těžiště zápisků k tomu, abych věděl „kam zmizely všechny ty dny“. A nakonec jsem se na čas dostal do stavu, kdy jsem psal, abych alespoň symbolicky vyndal pocity a myšlenky z hlavy a nezbláznil se.
A tady na moři je všechno jinak. Nepíšu si deník, udělal jsem si pár poznámek, ale jinak nepotřebuju ani průběžný seznam úkolů, ani třídění priorit, ani reflexi každodenních zápasů, zážitků, poznámky z vyjednávání. Nadto se mi ani nechce vymýšlet nějaké příspěvky na sociální sítě, komunikovat. Nemám co sdílet, kromě toho obyčejného a prostého pocitu klidu. Co bych o tom komukoli sděloval? A snažit se zachytit nějakou záviděníhodnou fotku? K čemu to… Nejbanálnější, ale nejsilnější je asi vědomí, že tady nemám zodpovědnost za nikoho jiného než sebe. A stane se, že hodiny a hodiny ode mne nikdo nic nepotřebuje. Mohu být svou pozorností tam, kde jsem – nebo ji nechat toulat se ve snech – ale nikdo s ní necloumá, nežádá si o ni, nepřesunuje ji násilím.
Křižování proti větru může cestu pochopitelně několikanásobně prodloužit. Tajně doufáme, že když si nepomáháme motorem a budeme potichu, potkáme se s nějakými mořskými živočichy. Chtěli jsme alespoň jednou za týden ulovit rybu, ale pytlačka hozená přes palubu s kousky masa nezabírá. Delfíny už jsme nezahlédli, jen ve větší vzdálenosti hlavičku tuleně.
Poznámka na okraj:
Tuleň (earless seal, true seal, harbor seal, lat. phoca vitulina a další z čeledi phocidae) nemá uši a má srostlé zadní končetiny. Lachtan (eared seal, fur seal, rody z čeledi otariidae) má vnější uši, relativně dlouhé přední „ploutve“ a zadní končetiny rozdělené, lépe přizpůsobené pohybu (může „jít“ do kina jako v té písničce). Lachtani žijí v Tichém oceánu a na jihu Atlantiku a Indického oceánu, v „našich“ vodách ne.
Na skalnatých a bezlesých březích poloostrova Kintyre se občas objevují zajímavé geometrické tvary, tvořené zídkami – pravděpodobně pozůstatky pastvin nebo zahrad? Střídáme se u kormidla, po několika hodinách křižování už jsme si dostatečně „nadjeli“ a můžeme se po 6. hodině večer pustit kolem ostrova Sanda dál na východ. Zkouším asi ze vzdálenosti dvou mil, jestli dokážu udržet kurz a „vyhrotit“ loď proti větru tak, abych těsně zprava minul bóji. Nakonec se to nepovedlo asi o 10 metrů, ale nevadí. Kapitána nebaví refovat plachty, ale chvílemi je loď už tak v náklonu, že se učíme si od kormidla o to říkat spoluplavcům – koneckonců, nemusí to přece dělat kapitán. Všichni už to zvládáme celkem rutinně.
Baví mě debaty o lanech. Můj první kapitán Jirka Lněníček nás učil, že všechna lana mají být pořád smotaná a pověšená. Jednak, aby přes ně člověk neklopýtal, jednak, aby nebyla zašmodrchaná, až bude třeba s nimi pracovat. Fígl spočívá v tom je sbalit tak, že drží pohromadě a přitom je svazek zajištěn jednoduchou protaženou pojistkou, která okamžitě povolí. Mám velikou radost, že jsem si na to vzpomněl a můžu občas udělat pořádek. Ostatní neprotestují, ale samotným se jim do toho nechce. „Když takhle pěkně to umíš jenom ty.“
Pomalu se stmívá a my míříme na zadní vítr směrem ke Campbeltown. Máme štěstí, že naše loď má i nahoře u kormidla barevný plotter (GPS s mapou) a můžeme tedy celkem snadno navigovat bez spoléhání na majáky, náměry a mapu. Volám na telefon uvedený v almanachu, za chvíli zpátky přijde SMS s kódem k brance maríny a dveřím na záchod. Horká sprcha je po takovém dni báječná věc. K večeři si dáváme těstoviny s tuňákem a plechovku piva, na víc už není síla. Dneska žádné dobývání přízně po místních hospodách nebude a zítra si snad pořádně zahrajeme v Largs už společně s druhou partou.
Islay je oslov proslulý zejména jedním artiklem, který už jsem zmiňoval: skotskou sladovou whisky. A když celý den duje od jihu, moře se bouří a do toho prší, stěží si představit zajímavější místo ke kotvení. Na jediné křižovatce v Port Ellen jsou dva ukazatele: doleva na Bowmore (slavná palírna), doprava na Ardbeg (slavná palírna). Po cestě ještě další slavné palírny. Jinam to umí jen kapitán Honza. Má kromě polských holínek na loď i kožené pohory do nepohody a chce vylézt na kopec/horu nahoře nad městem. Pravděpodobně cestou necestou. Prošli jsme se po ránu, zašli do hotelu na kávu a na záchod („marine office“ otevírá mimo sezónu až v 10, věčná škoda) a pak si po snídani dáváme rozchod.
Je to zvláštní pocit, být najednou na dosah legendám. Jako kdybyste se ocitli před činžákem, kde si na zvoncích čtete, že tu bydlí Cockerovi, Claptonovi, Jaggerovi, Springsteenovi, Morrisonovi a Van Morissonovi. Omlouvám se milovníkům jiných potěšení než je single malt a starý rock. Tohle se těžko vysvětluje.
V šesti vyrážíme na východ po asfaltové stezce, která vede z Port Ellen přes Laphroaig a Lagavulin do Ardbegu, kde končí. Nakonec jsme se rozhodli nechat si kvůli počasí jachtařské bundy, po cestě zpět trochu litujeme, že ne i kalhoty. Jenže on ten déšť stejně rychle odchází jako přichází, takže možná je lepší být mokrý, než se pařit. Alespoň já to tak většinou mám. Cesta vede podél kamenné zídky, oddělující nás od silnice. Nad pastvinami se válí mlhy. Kromě oveček se na nich pasou i rackové a kavky. Každou chvíli narážíme na rozkvetlé narcisky, na jednom místě dokonce zasazené do poloviny soudku od whisky. Jinde mají zase ze starého sudu udělanou psí boudu. V našich krajích má takový starý soudek cenu několika set liber. No jo, ale ten má smysl vozit přes moře tak do nějakého stylového klubu. Mám doma jeden dubový od piva, ale nějak nevím co s ním – váží přes metrák a postrádá potřebnou romantiku.
Prošli jsme se kolem všech tří palíren až na konec stezky a letmo do nich nakoukli. Ardbeg si s Davidem pamatujeme od dob ochutnávky, kterou vedla v Jindřišské věží Davinia Small, ambasadorka značky Glenmorangie (další palírna koncernu Louis Vuitton Moët Hennessy). Zaznívaly tam věty jako „a nyní můžete vychutnat typickou vůni dehtového mýdla„. Ovšem neméně zajímavý byl příběh blonďaté Angličanky z Londýna, která se nakonec z obyčejné marketérky – prodávající Skotům jejich whisky – stala v Ardbegu členkou týmu master blendera (který „tvoří“ jednotlivé edice jednosladové whisky kombinacemi desítek různých sudů).
Návštěvnické centrum Ardbeg je ze všech tří rozhodně největší a nejhonosnější. Světlé, s vysokými stropy. Muž za pokladnou francouzsky telefonuje. Obchůdek nabízí lecjaké stylové suvenýry (a whisky, samozřejmě). Zažívám ale – a ne poprvé – zvláštní pocit sytosti. Nic z toho nepotřebuju. Tartanovou bekovku laděnou do zelené bych stejně asi neužil, šálu za několik tisíc také ne. A co se whisky týče, je v tom drobné čertovo kopýtko: od prodělání covidu před rokem a půl mi výrazně oslabil čich. Některé vůně a zápachy necítím téměř vůbec. Ale selektivně, proto jsem si toho dlouhou dobu nevšiml. Žel je požitek z whisky postaven právě na tom, že je to nápoj definovaný z velké části svojí vůní. Na první degustaci s Vaškem Routem před 20 lety jsme byli okouzleni tím, jak moc si člověk může užít sklenku JEŠTĚ NEŽ SE NAPIJE. To pro mne už teď často neplatí. A samotné pití alkoholu pro mne má kouzlo čím dál tím menší – nejsem-li zrovna ve skvělé náladě a prima společnosti zároveň, stačí mi i troška na spuštění deprese nebo pálení žáhy.
Začalo pořádně pršet. Je před polednem a slečna v návštěvnickém centru nám řekla, že nejdříve bychom mohli jít na prohlídku v půl čtvrté. Vzhledem k tomu, že v půl páté se zavírají sprchy a záchody v šest kilometrů vzdáleném Port Ellen, nedává smysl tu čekat. Místní restaurace ale vypadá útulně, takže jsme zasedli k obědu. Malé porce, ale jídlo skvělé – nadchl jsem se do chowderu (smetanové rybí polévky) s uzenou treskou. Ten se musím naučit vařit. A moc dobrý byl i „black puding“, obdoba našeho černého prejtu, ale ze skopového.
Po obědě jsme se s Davidem vydali zpět podél pobřeží zkusit štěstí v Lagavulinu. Po chvíli nás dohnal Martin, zbytek party vyrazil autobusem a stopem na druhou stranu ostrova podívat se do Bruichladdich („brúkladi“, palírny vlastněné koncernem Rémy Cointreau), kde se kromě whisky destiluje i výjimečný gin Botanist 22, tvořený krom jalovce z dvaadvaceti místních bylinek.
Lagavulinské návštěvnické centrum je mnohem útulnější než v Ardbegu, komorní, v odstínech hráškově zelené do šeda. Jsou tam milí lidé, se kterými se dobře povídá, muži i ženy. Necháváme si přiblížit správnou výslovnost galských jmen. Ochutnali jsme zdarma novou dvanáctiletou edici v sudové síle (téměř 60 % alkoholu), která „finišovala“ poslední 2 roky v panenských dubových sudech po 10 letech zrání v soudkách od amerického bourbonu. U ní mi vůně nechybí, na patře je nádherně plná (a závěr už si žel nevybavuju). Leč prohlídku mají mimo sezónu jen jednu dopoledne, takže jsme to zase prošvihli. Kdyby to bylo jen na mně, tady bych se asi zdržel nejraději.
Mezitím se ukazuje, že ač je na kraji Atlantiku telefonní signál 5G a datové připojení vhodné i pro videohovory, už za prvními pobřežními kopečky na souši je někdy úplně nemožné se mobilem spojit a je třeba popojít půl míle. Kapitán píše, že v mlze pravděpodobně dobyl kýženého vrcholu a vrací se na loď vařit zelňačku. Mně se nakonec podařilo dovolat do království ginů, kde mi potvrdili, že Markéta s Alenou a Jardou nejedou marně a určitě budou i později odpoledne moci přinejmenším něco ochutnat. I jim ta zpráva nakonec nějak došla, takže jsme se spokojeně ve třech – ač Martin whisky zatím moc nepije – vydali zkusit štěstí do poslední palírny po cestě, Laphroaig („lafroig“).
Tam bylo otevřeno, ale hned z kraje visely časy prohlídek a u nich u všech červená tabulka full. David se neostýchal zeptat slečny, „jestli by nás někam nevmáčkla“. Na což ona s úsměvem odvětila lakonickým „Ano, určitě!“. A bylo to. Místo vstupenek jsme dostali na krk miniaturní degustační skleničku a tři kolíčky. Za ty si pak na konci vyměníme ochutnávku. Byli jsme uvedeni do zadní části k baru, kde na nás čekala křesílka, čaj, mléko a káva podle libosti. A výhled z okna do zátoky – Laphroaig znamená galsky něco jako „to krásné údolí u té široké zátoky“, ale nevím, jak se to tam vejde. Každopádně palírnu vlastní americko-japonská firma, které patří také například Courvoisier.
Poznámka na okraj:
Na dvoře Laphroaig vlají americká a japonská vlajka. Zatím v zátoce Port Ellen visí vedle sebe skotská a ukrajinská a na několika místech v Edinburghu pouze ukrajinská. Žerď té britské, která byla na lodi, jsem omylem zlomil včera při zápase o rovnováhu na palubě oplachované vlnami. Českou, původem z obecního úřadu Jardovy obce, jsme měli přišpendlenou zavíracími špendlíky na zadním stěhu a přečkala tam dobře i ten největší nečas.
Prohlídka palírny začíná na sladových humnech. Jako jediná z palíren na Islay používá Laphroaig nejméně pětinu sladu vlastní výroby, zbytek dodává sladovna v Port Ellen. Týdně projde humny s ručním zpracováním několik desítek tun ječmene, dováženého z Anglie a skotské nížiny. Na dodávkách z černomořských přístavů zde nejsou závislí. Další zastávka je v místě bezmála pekelném, minimálně pro mou milou Evu. Je to zároveň místo klíčové pro charakter místní whisky: slad se zde totiž před finálním sušením (zastavením klíčení) nakuřuje studeným kouřem z rašeliny. Získá tím naprosto jedinečnou vůni, která doputuje až do finálního výrobku a zůstane s ním až do konce. Do dýmající pece jsem si pár lopat osobně přiložil a mám tím tedy pravděpodobně osobní zodpovědnost za to, že mi někdy v budoucnu nebude Eva po sklence whisky chtít dát pusu. Rašelina nesmí hořet, proto na stodole pro její skladování ani nejsou dveře – když na ni občas naprší, tím lépe. Ptal jsem se, jak je to s rašelinou a její zásobou. Prý skvěle: místní pomalu upouštějí od zvyku hřát si večer nohy u čadícího krbu a s chutí prodávají vlastní pozemky. A i kdyby ne, na těch firemních je rašeliny ještě asi na 500 let provozu.
Spilka už je místo méně romantické a dramatické, ovládací panel procesu vzdáleně připomíná malou elektrárnu, nebo alespoň kralupské nádraží. Je prosycená nasládlou vůní, která mi vždycky omamně evokuje starý včelín na Dole, jeho tajemství, klid a bezpečí – pravděpodobně proto, že se tam po desetiletí konzervovalo cosi z drobných zbytků medu, na kterých se živily kvasinky příbuzné těm pivovarským. Podobně to někdy vonívalo cestou do práce na Smíchově, když padla mlha. Jsem rád, že tohle cítím. Jak už jsem psal, do doby covidu býval můj svět vždycky plný pachů a vůní, poslední roky je ale jakoby čím dál čistší, neutrálnější. Snad díky tomu posílí alespoň rozlišovací schopnosti patra a jazyka.
Když je pivo (říká se tomu tak, a po právu) uvařené, přečerpává se do budovy s „pot stills“, tradičními měděnými destilačními kotli. Tam se ve dvou fázích, mezi kterými protéká tekutina kvůli kontrole prosklenou skříní, destilují takzvaná nízká a vysoká vína a nakonec pure spirit, finální destilát – ten už se jen mírně ředí a stáčí do sudů. U jednosladové (single malt) whisky se, pokud vím, většinou jedná o použité dubové soudky od amerického bourbonu. Ty už jsme viděli jen za mřížemi celního skladu. Kolik jich tam je, jak jsou velké, který je nejstarší a podobně, to nám slečna průvodkyně nechtěla nebo nemohla říci. Whisky se z destilátu legálně stává nejdříve po třech letech, ale ani pak se ještě nestáčí, nýbrž dotváří. Jednak mísením různých šarží a případným ředěním, jednak dozráváním neboli finišováním v jiných sudech, třeba od sherry nebo portského. Je to veliké umění, k němu už ale prohlídka nepokračuje.
Závěrečná ochutnávka je uvedena poznámkou, že edice Laphroaig Select je velmi jemná, téměř snídaňová. V lepších hotelech vám ji prý běžně dají k rannímu porridge. Což nás upomíná na to, že jsme si zatím ani jednou tuto skotskou pochoutku nedali, i když sladké snídaně rozhodně převažují. Vzhledem k tomu, že mě celý den bolí hlava, nechávám si vzorky nalít do miniaturních lahviček na později.
A jak je to tedy se mnou a whisky? Podařilo se nám s Davidem šťastnou náhodou splnit si sen o cestě „ad fontes“. Ostrov s velkým O, Islay, i moře okolo jsme zažili na vlastní kůži, prohodili pár slov s místními, kteří jsou živi z whisky a turistického ruchu, i když mají asi raději čas mimo sezónu. Život prý je zde prima, nenudíš se, protože je každý den jiné počasí – říkala slečna Eilen – a prodeje whisky rostou. Nedaleko se staví zbrusu nová palírna a ty stávající rozšiřují svoje sklady. Celý ostrov má pro mne podivnou, melancholickou atmosféru. Hadice s vodou na molu nefungují, budou se opravovat až před začátkem sezóny, to znamená asi pozítří. Možnost natankovat naftu v marině není, ale na konci vesnice je malá benzínka s jedním čerpadlem, kde nám snad půjčí kanystr a rudlík. Celých 200 litrů bych tedy takto doplňovat nechtěl. Starý Iain svědomitě otevírá sprchy až v deset a zavírá v půl šesté. Možná jsme se ho měli zeptat na kód k digitálnímu zámku…
A v podobné melancholii prožívám i ochutnávání nápojů, které pro mne vinou nemoci ztratily důležitou součást svého kouzla. Alkohol jako takový mi málokdy dodá sílu nebo radost, častěji mě uspí. Nanejvýš zesílí emoce, které v hloubce prožívám – a nejsou to vždycky ty pěkné. Mám-li doma už řadu let několik nedopitých lahví, proč si pořizovat další? Je mi nějak čím dál milejší dát si s přítelem hrnek dobrého čaje než doušek dokonalého destilátu. O pití bez společnosti nemluvě.
Tady ovšem společnost mám. Báječnou. Sešli jsme se všichni v Port Ellen před uzavřením marine office a těšíme se na večeři. Zelňačka na lodi je skvělá. Honza nevláčel východočeské zelí a klobásy těch tisíc mil zbytečně. Výprava z druhé strany ostrova se nakonec díky kombinaci stopu a autobusu také vydařila. Je nám dobře, máme chuť na pivo a muziku. Místní ale („ejl“, svrchně kvašené) je chutné a pitelné. Vytipovali jsme si penzion s barem, Charlotte Street No 1., kde nás paní domáci vřele přivítala. Nakonec nejvděčnější část publika našeho hraní tvoří skupina Němců a dva místní chlapíci asi našeho věku. Vypadají dojatě, ale pivo nám nikdo neobjednal. Když zpívám, nepotřebuju pít, takže nevadí – končím s čistou hlavou. V deset hodin zazněla od baru prosba, jestli bychom už kvůli hostům nahoře v penzionu mohli ztlumit. Tak jsem navrhl ukolébavku, zazpívali jsme si Padstow Farewell, a šli na loď vařit kotel irish stew. Jehněčího mám z Largs tři libry, luxusní, za tři stovky kilo. Všechny hrnce na lodi jsou na to malé, tak holt ubereme zeleniny. Suroviny krájíme a pak dusíme ještě nějaký čas po půlnoci. Bude to stát za to.
Ráno je zataženo. Kotva dobře držela. Alarm už jsme v noci vypnuli, křičel kvůli ztrátě signálu GPS. Vracíme se na Atlantik, fouká silný vítr od jihovýchodu a začíná drobně mrholit. Při stáčení směru na východ k průlivu Sound of Islay mezi Islay a Jurou nám gena (přední plachta, genoa jib, tzv. Janovská kosatka, přesahující dozadu za úroveň hlavního stěžně) delší dobu divoce vlála. Za chvíli Honza hlásí, že jsme ji trochu natrhli v zadím leaku (okraji). Za nedlouho stahujeme obě plachty na minimum a pak úplně. Gena se namotává na hliníkovou osu spojenou s předním stěhem (lanem, které drží stěžeň směrem dopředu) neboli na rolfok. Ten ovládáme lany z kokpitu. Hlavní plachta se navíjí na osu schovanou v profilu hlavního stěžně – buď přímo na stěžni, nebo opět převodem lany z kokpitu. Žel se nám zaseklo ovládací lano a na jeho uvolnění bude potřeba pořádný šroubovák s torxovou hlavou. Takže chodíme s klikou přímo ke stěžni, připoutaní za vestu pomocí „harnesu“ a dvou karabin k vodicím lanům na boku paluby.
Naše loď tedy neumožňuje plachty v původním slova smyslu „refovat“, neboli zkracovat zavazováním. Má to svoje nevýhody, ale zároveň je teoreticky odvladatelná vpodstatě v jednom člověku, pokud má dost síly. Ručně v takovém větru nejde utáhnout skoro nic a jsme vděční za zpřevodované ráčny („vinčny“) a dvě kliky. Navíc nezávodíme, plujeme jen pro radost z pohybu.
Je jasné, že původní plány dnes nezrealizujeme. K prvnímu majáku Ruvaal Lighthouse se proti silnému větru na motor propracováváme skoro hodinu. Od jihu jdou kanálem zvětšující se vlny, prší. Po pravé ruce na skalách se objevují další palírny: Bunnahabhain („bunahaven“), Ardnahoe a Caol Ila, „kaol íla“, galské jméno pro tento průliv. Stejně jako ostatní na ostrově mají na bílo natřené zdi a na nich verzálkami vyvedeno své jméno. Vyfotit to pořádně nelze. Navíc sundavat kvůli tomu promáčené rukavice se člověku dvakrát nechce, když už si jednou tu vodu v nich ohřál na přijatelnou teplou.
Jsme moc rádi za „oilskins“, teplé nepromokavé oblečení, které jsme si různě pořídili nebo zapůjčili od kolegů. Jarda má motorkářské, taky to funguje. Honza se navléká do speciálního overalu, který hřeje a snad i plave na vodě. Já jsem si vybavení vezl s sebou z Prahy zapůjčené od Martina Strachoty, na místě by se dalo také půjčit za cenu lahve dobré whisky. Pod tím mám vlněné tričko, bavlněné tričko, svetr. Na nohou dvoje kalhoty, vlněné ponožky v holínkách s plstěnou vložkou. Ponožky obyčejné – kdybych měl jako David dvoje vlněné, asi bych to nezvládl horkem. Límec ke krku jsem si nezapnul, tlačil by mě a stačí mi šála. Stejně občas člověk dostane do obličeje jak kastrůlkem slané vody, když příď narazí na vlnu. A to nás chrání ještě i stříška (bimini), přes kterou je ale o to hůř vidět.
Mám radost, že můžu nahlásit do lodního deníku moře neklidnější než 2 (zapisují se zhruba stupně Beaufortovy škály, původně popisující sílu větru podle chování hladiny – byla popsána ještě před vynálezem anemometru, který pak měří rychlost přímo). Protivítr dosahuje kolem 28, v nárazech kolem 35 uzlů, tj. námořních mil za hodinu. Takže už je to místy 5 až 6 podle Beauforta (větší vlny, pěnové vrcholy). Záznamy do lodního deníku srdnatě zapisuje Markéta, které byla nahoře na dešti a větru zima a zůstává v závětří spodní kajuty. To žel odnáší ošklivou mořskou nemocí, jedinou vážnou epizodou za celý týden. Říkává se v žertu, že ta mívá tři stádia: 1) Bojím se, že budu zvracet! 2) Bojím se, že umřu! 3) Bojím se, že neumřu!
Snažíme se manévrovat šikmo na vlny, aby se loď spíše klouzala než skákala. (Stejně jako je snazší jezdit na koloběžce na U-rampě než po schodech.) Když na jednu vlnu najedeme a další je blíž než délka lodi, udělá to docela ránu. Dole v kajutě prý to zní úplně děsně. Chvíli to trvá, než si člověk zvykne. Jenže se zjevně nic moc neděje, loď je stavěná na to, aby to přečkala bez úhony. A to ji prosím tvoří vlastně jen pár vrstev plátna a lepidlo! Ten jeden špatně odložený talířek, který se rozbil na podlaze, je celkem malá daň. Neméně je ale nakažlivý kapitánův klid. Kdyby nám jen tohle Honza ztělesňoval, bylo by to dost. Poradí, přiloží ruku k dílu, zhodnotí situaci – je fakt, že když dá pokyn, my ostatní umíme zareagovat většinou ihned a zpravidla správně a koordinovaně. Zas tak moc toho není. Moc se mi líbí, že nás nijak nehecuje, ale přitom dokáže nastavit laťku tak vysoko, abychom si to užili. A užíváme si to velice, alespoň my nahoře. Brácha si u kormidla výská, usrkávaje horký čaj s mlékem, velebí skotské počasí a odmítá utěrku na otření obličeje. Já jsem pak neodolal a začal si na plné pecky zpívat „Teče voda proti vodě, vítr do ní fouká!“.
Na poslední úsek cesty od Ardmore zpět do Port Ellen bere do rukou kormidlo zase kapitán. Sem tam někdo z nás usíná, pořád ještě prší a fouká, ale co. Míjíme po pravoboku už dříve spatřené palírny Ardbeg, Lagavulin a Laphroaig. Na cestu do Irska není ani pomyšlení, ani bez plachet s motorem bychom to v takovémhle počasí za celý den nestihli. Takže se spíše zítra projdeme po Islay a třeba dojde i na ty palírny. Večer se každopádně těšíme na teplou sprchu, a možná i pivo v hospodě a nějakou tu muziku.
Přistáli jsme v nám dobře známé marině, pořád jsme sami. Potkáváme se s Iainem, který ji má na starosti, milý stařík. Zatím zamyká, v sezóně asi bude „kancelář“ s příslušenstvím přístupná i pomocí kódového zámku. Dvě piva v Ardview Inn nás nějak neuspokojila, u baru sedí dva chlapíci v mikinách se značkami různých palíren. Jinak je tam tak nějak pusto (zatímco vedle ve dvou restauracích je plno místních, že bychom si nesedli). Nakonec jsme zašli do místního hotelu na pořádnou porci prvních fish & chips. Na zdi tam vidí dvě staré mandoliny – slečna nevěděla proč, prý nějaká záležitost původního majitele – za barem na zdi mají impozantní výběr whisky. A místní pivo Finlaggan Ipa je moc fajn. V nóbl hotelovém baru ale hrát nechceme a jsme pěkně utahaní, takže jdeme na loď spát.
Vstali jsme ještě pod hvězdami. Klukům v přední kajutě vrzalo u hlavy pomocné lano, na kterém byl uvázán kotevní řetěz, jinak jsme se vyspali dobře i před neustálé pohupování. Mapa našeho pohybu v aplikaci kotevního alarmu je poněkud bláznivá, ale jsme pořád tam, kde jsme měli být. Dopřáváme si pořádnou snídani a vyrážíme směrem na západ vstříc Atlantiku, se vycházejícím sluncem v zádech. Vypadá to na krásný den, vítr fouká příjemně akorát. Po pravé ruce máme vysoké útesy mysu Mull of Kintyre. Neodolal jsem a došel si do kajuty pro plechovou píšťalku, na počest Paula McCartneyho – napsal o tomhle kousku země, kde měli se ženou Lindou od konce 60. let statek, krásnou písničku. David mi nejprve nevěřil, že to není lidovka.
Velmi brzy se stáčíme na severozápad a na obzoru už tušíme kontury ostrova Islay, které zatím splývají i s vedlejším ostrovem Jura. Ten má na sobě z této strany 3 vrcholky jak hřbet stegosaura. I na něm je palírna, kdysi jsem měl jejich whisky Superstition. Plachtíme na krásný zadní jihovýchodní vítr, vytahujeme obě plachty „na motýla“ – přední doleva a hlavní doprava.
Při zpětném pohledu na fotky se ukazuje, že širokoúhlé záběry z telefonů naprosto nedokážou zachytit, co člověk vlastním okem vidí. Všechno pobřeží splývá do úzkých linek nevýrazných barev a kontur, zbytku dominuje zvlněné moře a obloha posetá drobnými mraky. Je mi líto, že nemám s sebou knihu Čtení mraků.
Vzal jsem si s sebou nakonec dvě tlusté knihy, abych se pojistil proti chvílím nudy nebo trudnomyslnosti. Za celý týden na moři nenastalo ani jedno. Pohltila mě jednoduchost všeho bytí, zredukovaná na udržování rovnováhy, intenzivní vnímání větru a vody okolo, neustále proměňující se kontexty, vychutnávání horkého anglického čaje s mlékem, případné chystání společného jídla. Není problém pár půlhodin mlčet a jen se dívat. Libovolně a nepravidelně se střídáme u kormidla, pomáháme si s trimováním (upravováním nastevní) plachet. Učíme se držet loď ve správném kurzu, aby optimálně využívala dostupný vítr a plula při tom tam, kam potřebujeme.
Jak se blíží ostrov Islay (čti „ajla“, pravděpodobně z galského slova pro ostrov) – a trvá to několik hodin –, začínáme na hnědozeleném pobřeří rozeznávat bílé fleky. Jedná se o palírny umístěné na jeho jižním pobřeží, Lagavulin a Ardbeg. Třetí, Laphroaig, je schovaná za ostrůvkem. Marně se je snažím zachytit na fotce. Umístění na pobřeží bylo pro palírny užitečné zejména kvůli dopravě. Větší loď zakotvila na dohled, menšími čluny se přiblížil náklad k zátoce a jak se zdá, někdy přes mělčinu ještě tahali pramice koně, ponoření po plece. Naše loď má ponor kýlu asi 1,8 m a rozhodně bychom se nechtěli na tomhle pobřeží přibližovat příliš blízko ke skalám.
Místo toho míříme do příjemné, hluboké a závětrné maríny v Port Ellen. Zjistili jsme po telefonu, že oficiálně je ještě před sezónou, takže „kancelář“ se sprchami a toaletami funguje jen omezeně. Správce Iain není na místě, ale dveře jsou otevřené a tak využíváme sociální zařízení a maličko se procházíme. Městečko má asi 800 stálých obyvatel, dva nebo 3 kostely, působí poněkud prázdně a ospale. Později nám dochází, že to je opravdu sezónou a místní potvrzují, že přes léto je tu velmi rušno. Takhle náš Solway Adventurer kotví úplně sám (což je vždycky příjemné, protože si nemusíme dělat hlavu s manévrováním mezi cizími jachtami).
Je opravdu krásně, brzy odpoledne opět odrážíme a míříme okolo ostrova na jeho severozápadní pobřeží, kde by mělo být příjemné pozvolné kotviště skryté za ostrůvek Nava. Když přetneme zátoku, ve které jsou schované další palírny a vesničky (Bowmore, Bruichladdich), otevře se před námi Atlantský oceán. Fouká čerstvý vítr od jihovýchodu, dělají se poměrně velké vlny. Svítí slunce. Na místě je celkem solidní mobilní signál, volám domů i s videem a ukazuju Evě a dětem loď i okolí. Když se stočíme na sever, střídáme se u kormidla a stěží krotíme nadšené výkřiky. Blíží se pomalu západ slunce, jeho směrem už není nic – jen několik tisíc mil otevřeného oceánu a za ním břehy Severní Ameriky.
Po západu slunce se vítr stáčí na východní, bude napínat kotvu směrem od pobřeží, za námi bude několik mil pozvolného chráněného zálivu, takže bychom v případě nouze měli dost času zareagovat. Najednou se ozve z kabiny výstražné pískání, které neustává, po chvíli se vyvalí dým. Okamžitě stahujeme plachty a zapínáme motor, abychom byli schopni loď ovládat snadno a rychle. Příčinu jsme odhalili záhy: celý den bylo i na slunci celkem chladno, ale jak k večeru teplota víc klesla, zapnuli jsme v kajutě „bufíka“, nezávislé naftové topení. To mělo vypadlou hadici nasávání a na izolaci jeho výfuku při prudkých náklonech pravděpodobně nakapala nafta, která se začala pálit a ventilátor s uvolněným nasáváním vháněl dým do kajuty. Jarda všechno zručně opravil, po zbytek plavby už se problém neopakoval. Při kotvení v marínách jsme využívali elektrické přípojky a teplometu. (Naopak během plavby bez motoru neběží ani lodní lednička, aby byla kapacita baterie dostupná pro případné startování nebo provoz radaru a světel).
Večeříme a jdeme spát. Kotvu jsme spustili na 6 metrech. Zítra nás čeká obeplout ostrov zpátky na jih a možná se pustíme i dál směrem k Ballycastle na pobřeží Severního Irska. Podle předpovědí by měly být vhodné podmínky.
Probouzíme se do krásného svěžího rána – je polojasno, asi 4 stupně nad nulou. Vyrazili jsme zaplatit za marinu, kancelář už je otevřená, platíme 38 GBP. Takže libra za stopu délky lodi, ale je to náhoda.
Kotvení na návětrné straně přístavu znmenalo, že celou noc mi vedle hlavy vrzal fender (gumový nárazník, který brání lodi v kontaktu s molem). Jinak jsem spal dobře, jen jednou jsem se v noci vzbudil žízní. Hlava mě nebolí, piva jsme vypotili tě na místě.
Ranní teplá spracha v marině je báječná, sociální zařízení vyloženě luxusní. Kolem 9 hodiny míříme podívat se na zříceninu Tarbertského hradu. Z kopce na nás koukají rohaté ovce, hrad je zároveň pastivnou, ale má pěkně udržované štěrkové chodníčky. Vyjasnilo se, svítí sluníčko zátoka je modrá odrazem nebe. Barevné rybářské lodě tu veselou atmosféru krásně dokreslují. Z kostela s podivnou „děravou“ střechou na věži slyšíme zvony, ale nikoho jsme neviděli jít do kostela.
Markéta s Alenou si dávají kafe v místní kavárně, do kelímku s sebou. Okukujeme výlohy knihkupectví, je ale pochopitelně zavřeno.
Vyplouváme z Tarbertu, je krásně, slunečno. S Davidem jdeme do podpalubí, on chystat curry k obědu, já myju nádobí. Po vyplutí ze zátoky jsme na chvilku zahlédli DELFÍNY, dva párkrát ukázali ploutem. Všichni jsme stihli vyběhnout na palubu, fotit nezvládl nikdo, ale takové věci se nezapomínají. Později jsme ještě zahlédli hlavičku okolo plujícího tuleně. Začalo trochu víc foukat, poprvé plujeme jen na plachy, dává to na zadoboční vítr skoro 5 uzlů. Zároveň do o dost víc houpe, takže se kuchař za chvíli musel vypravit nahoru na čerstvý vzduch. Obědváme za nádherného ticha, jídlo se skvěle povedlo.
Míříme na jih podél ostrova Arran a pobřeží poloostrova Kintyre, večer bychom chtěli být u Sanda Island, kde zůstaneme na kotvě. Před lety tam bývala kromě majáku i hospoda, ale ta je zjevně už zavřená. Tak uvidíme. Našli jsme v lodní výbavě i vlasec a háčky, takže máme naději, že bychom během týdne mohli dostat do jídelníčku i rybu.
Zapomněl jsem si přeřídit hodinky, takže lodní deník je dnes vedený ještě podle zimního času. Ale už GMT.
Obepuli jsme ostrov Sanda z východu a jihu, míříme do zátoky na jeho severní straně. Jižním skaliskům dominuje maják doprovázený majestátním kamenným obloukem. Podle některých informací na druhé straně kdysi bývala kaple a hospoda. Dnes je celý ostrov soukromý, na dohled v soumraku vidíme jen střechy asi 2 domů. Honza říká, že je občas na prodej nějaký ostrov i s majákem. On sám má vyhlídnutou jakousi starou kamennou ruinu někde na severu.
Kotvíme po soumraku, užíváme si pohled na hvězdy. Pokusili jsme se zapnout na telefonech kotevní alarm, ten se ale řídí podle GPS polohy a při její nedostupnosti a nepřesnosti to znamená, že na nastavených 20 metrů od bodu kotviště se pořád spouští planý poplach. Kontrola hloubky (minimálně 5 a maximálně 18) je nastavena i na lodních přístrojích, takže bychom měli být v klidu. Jsme v dobrém závětří a předpověď neukazuje na nic hrozného. Jdeme poměrně brzy spát, ráno máme v plánu vyrazit těsně za svítání, abychom stihli cestu na sever. Přílivové proudy i vítr mají jít zhruba od jihu. To znamená, že bychom se do Irska prali hned s dvěma silami najednou. Volíme proto náhradní destinaci, o které jsme s Davidem soukromě snili: ostrov Islay, nejjižnější z Vnitřních Hebrid. Je domovem několika palíren proslulých silně kouřovou whisky (které patří mezi naše nejoblíbenějšíí).
Ráno jsme vstali poněkud nevyspalí, dieselové topení, které nám na účet podniku v lodi Danny před příjezdem zapnul, sice pěkně hřálo, avšak také celou noc klapalo (zřejmě čerpadýlko). Jdeme se osprchovat a protáhnout, ale hlavně prozkoumat okolí, které jsme za tmy při popůlnočním příchodu stěží tušili. Marina je krásná, tvrdí, že nejhezčí v celém Skotsku. Na záhonech kvetou narcisky.
Honza s Martinem čekají na Dannyho, aby přebrali loď (a zeptali se mimo jiné, kde se vypíná to nešťastné topení). Nakonec prý v pravé zadní (kapitánské) kajutě, kterou obývají děvčata. Zbytek posádky se s batohy vydává pěšky do Largs, něco přes dva kilometry na sever, na nákup. Po cestě míjíme spoustu pejskařů, vesele nás zdraví. Proménáda je parádní, lemovaná lavičkami, sem tam s přivázanými květinami a cedulkou na památku. Lepší než náhrobní kámen, řekl bych. Někde i ve dvou patrech. Žije (žilo) tu velké množství McDonaldů, alespoň podle těch věnování.
Našli jsme velký supermarket Morrisons, sortimentem srovnatelný s běžným Tescem, jen maso tedy nesrovnatelně zajímavější a levnější. Děláme nákup pro 7 lidí na 7 dní, jsou toho tři nákupní vozíky. Každý den bude mít hlavní jídlo na starost jeden z nás. Na svůj plánovaný Irish Stew jsem sehnal krásné jehněčí i čerstvou rozmarýnu. Překvapilo nás velké balení 8 plechovek piva Guinness Draught (s dusíkovou patronou, která po otevření našlehá pěnu) za 8 liber. Také jsme chtěli na začátek plavby lahev skotské whisky (kouřový Laphroig z Islay 10y/o za 30 liber) a holky nějaké víno. U pokladen jsme byli upozorněni, že máme na jeden nákup moc vajec (48), kterých je momentálně v Británii nedostatek. Tak jsme dvě balení oddělili k soukromým nákupům alkoholu. David prošel v pohodě, ale u Aleny s vínem se paní pozastavila – ono je vlastně teprve 9:45 a tudíž jí víno prodat nemůže. Přišel manažer prodejny a poprosil Davida, ať vrátí pivo a whisky – že si může zajít vedle na kafe a po desáté se vrátit. Všichni jsou ohromně milí a slušní, tak co bychom si nedali kafe, že. Když se do toho dalo dost mléka a cukru, šlo to i pít.
Vzhledem k tomu, kolik toho neseme, hledáme autobusové přiblížení k marině, nechce se nám to šlapat pěšky. Jarda má v batohu mimo jiné asi 12 kg brambor. Nějaké informace jsme našli, ale zastávky jsou mizerně značená, a ani bystré Davidovo upozornění, že musíme hledat na druhé straně silnice nám nepomohlo, protože jízdní řády buď nedávají smysl, nebo nejsou. Tak jsme se zeptali milé starší paní, která jednak mluvila krásnou čistou angličtinou, jednak nás doprovodila zkratkou kolem nádraží až na Main Street, kde nás předala jiné stařence, taktéž čekající na stejný autobus. Ten sice přijel s více než 15 minutovým zpožděním, ale přijel a vyrazi správným směrem. Kromě mladé řidičky v něm jede ještě jeden chlapík v bundě s logem dopravce. Za cestu dáváme skoro 4 libry, ale ušetříme dost času a kluci píší, že loď už je přebraná a můžeme vyplout.
Ujímám se pro dnešek vedení lodního deníku. Zapisovat budeme pravidelně stav počasí, rychlost a směr lodi. Poloha se tradičně psát nemusí (měla by jít +- odvodit), ale zapisujeme si ji příležitostně bokem. Natankovali jsme do plna nádrže, ověřili, že palivoměr skutečně nefunguje, a vyrážíme. Nefouká, jedeme na motor. Pak se to na chvíli zlepšilo, ale strávili jsme 20 minut přesvědčováním špatně navinuté hlavní plachty, aby se ráčila vysunout ze stěžně, a když se nám to konečně povedlo, vítr zase ustal. Alespoň už ji máme pěkně načisto. Danny přesvědčil Honzu, že plout rovnou na jih k ostrovu Man nemá smysl, není tam ani po cestě moc co k vidění, takže nakonec zamíříme menší oklikou kolem Bute k Tarbertu – chceme stihnout, jestli bychom si po přistání ještě zahráli v nějaké místní hospodě.
Dává se pomalu do mrholení a deště, ale máme pořád dostatek černého čaje s mlékem (kapitán i s lžičkou medu) a všichni i pořádné oblečení. Polské holínky s vlněnou vložkou se osvědčují, mají je 4/7 posádky. Kdo je v kokpitu nebo na palubě, nesundává vestu.
Zahlédli jsme hlavičku tuleně, který plaval nedaleko lodi. Jinak je ke koukání hlavně pobřeží s osamělými domky. Míjíme Rothesay, zpívám ostatním od kormidla písničku o výletu do tohoto tradičního letoviska, pak vytahuju v dešti plechovou irskou píšťalku a jdu si na příť chvíli hrát do větru. Snažíme se v podvečer dovolat vysílačkou na kanálu 14 do Trabert Harbour (mariny), ale nikdo neodpovídá. Nejsme si jistí, že máme všechno v pořádku, ale po příjezdu objevujeme v kanceláři jen ceduli Closed. Parkuje tam ale dodávka, na níž je číslo na pevnou linku. Hned napoprvé se daří a milý ženský hlas říká, že můžeme nechat loď na kterémkoli volném prstu mola A, tedy na návětrné straně přístavu. A prozrazuje kód ke dveřím do sprch.
Kotvíme ne úplně rádi na návětrné straně mariny a vyrážíme se podívat do města. Dva chlapíci se psy nás navedli, že nejlépe by se nám mohlo hrát v Frigate Bar. V jiných hoospodách je zjevně plno a živo. Vcházíme dovnitř, kromě nás je uvnitř jen mladík o berlích a dva starší chlapi na odchodu. Po jednom Guinnessu se ptáme paní hostinské, jesli můžeme místo jukeboxu začít hrát. Odpovídá „Absolutely!“ a pak jde zavolat nějakým kamarádům.
Za chvíli je hospoda mnohem naplněnější, hrajeme bez přestávky a po chvíli se k nám přidává jeden ze starších sousedů se dvěma lžícemi. Odcházíme až po půlnoci, kromě jedné rundy placené Davidem a druhé Jardou už jsme další Guinnessy dostali od místních nebo na účet podniku. Celkem jich bylo asi 5, za ty čtyři hodiny jsme je lehce vypotili.
Je to dost stará historie. Rodiče se na konci 70. let usadili v Dole u Libčic nad Vltavou, odkud se na vlak nedalo jinak než přívozem či vlastní lodí. Takže se mi tak nějak řeka a všechno okolo dostalo pod kůži. Nosným principem našeho dětství je i to, že nám toho rodiče hodně málo zakazovali. Jednu z těch zápovědí si ale pamatuju: nechtěli, abych se stal vojákem, policistou nebo námořníkem. Tak asi holt jen “nářečníkem”, podle Maxipsa Fíka.
Více o tom v písničce, kterou jsem napsal za Covidové epidemie inspirován Andrzejem Koryckim a jeho Blues o moim morzu. Já pochopitelně nemám “svoje moře”… ale svoji řeku asi ano.
Na začátku roku 2020 jsem se rozhodl, že si konečně začnu plnit svůj sen z dětství a postavím si vlastní loď. Malinkou, tak akorát na to, abych si mohl zaveslovat po Labi nebo dokonce napnout plachty někde na jezeře. Ale ta loď musí být ze dřeva, pochopitelně.
Už dlouho jsem pokukoval po kurzu Lodní tesař, který pořádá HKVS (Hlavní kapitanát vodních skautů) na Seči. O tom, jak jsem tam nejprve sbíral inspiraci a odvahu do práce s epoxidy a pak i začal stavět Vážku, napíšu někdy jindy a někde jinde. Především jsem ale na Seči poznal Honzu Fišera – Baterku. Hrál v nějaké odpolední pauze před kajutou na irské bouzouki (čti „buzuky“). Nádherný nástroj, s bohatým, zároveň hlubokým i zvonivým zvukem. A přiznal se k tomu, že je vlastní výroby. Vloni jsem už už uvažoval o tom, že bych si od něj pořídil buď takové bouzouki pro sebe, nebo mandolínu bráchovi ke kulatým narozeninám.
Už jsem to nestihl zrealizovat, David si nechal postavit mandolínu od Vojtěcha Pečeného z Kralup. Moc se povedla.
A pak najednou na podzim loňského roku volal Honza. Začal jsem s omluvou, že to teď asi na pořízení žádného nástroje nevypadá… ale on odpověděl, ať to nechám plavat, že má jiný nápad: pojedeme s muzikou na vodu. Půjčíme si plachetnici v Largs a vydáme se přes Irské moře směrem do Severního Irska. A uvidíme, třeba nás v nějaké přístavní krčmě nechají zahrát a zazpívat. Hned mě napadlo, že by něco takového mohl být ten pravý dárek ke čtyřicetinám (mým i bráškovým).
A tak už máme zabaleno. Mandolína pojede obalená dvěma spacáky a pořádně pojištěná. Muzikanti jsme tři, zbytek posádky zase zkušení jachtaři. Neznáme se ještě osobně, ale to půjde rychle :-). Tak nám držte palce, ať se teploty drží nad nulou a fouká nám tak akorát.
Než budeme hrát na veřejnosti, stihli jsme si dát generálku ve Skautském institutu v Kolíně. Moc pěkný večer, a bude to ještě lepší!
Ptala se blonďatá maminka z Černošic Nevadí že nemám na sobě vůbec nic? Mlčky přijímám ten dar Slunce radí z ranních par radši se teď držet dál od těch Černošic…
Jeden želvák na ostrově Martinique manželku si v noci spletl s půlkou tykve vyčetl jí v opilosti že pro něho nemá dosti šarmu, úcty, vkusu, něhy, cti a IQ
*
Když se želvák ráno vzbudil v příboji zjistil že mu najednou už nestojí za to denně spílat ženě, bát se co smí říci tykvi a co jí
